Špicberky: túra na Trollstein

Sobota 20.9.

Na dnešek jsem měl naplánovaný pěší túru na místní pěkný kopec Trollstein. Podle čtvrtení předpovědi počasí mělo být dnes hezky. Trochu se to zkazilo, ale nebylo to tak horzné. Ráno byly -3 stupně ale vůbec nefoukalo, bylo více méně zataženo, ale mraky nebyly příliš nízko.

V devět jsem byl připravený, ale po půl hodině čekání se nic nedělo a recepční v penzionu zavolal firmě, co se děje. Zřejmě došlo k nějakému nedorozumění nikde a oni to nevěděli. Tak po pár telefonátech, protože sám dříve byl průvodce a všechny je zná, mi to zařídil a sehnal průvodkyni, která měla čas. Zrovna byla v posteli a řekl, že za hodinku ona dorazí - ca před jedenáctou.

Šel jsem do snídaňové místnosti na další čaj, neměl jsem co dělat. Byli tam Angličan z Indie, Novozélanďanka ze včerejška a oplácaná Polka s nádherným obličejem. Pokecal jsem, bylo to fajn.

Lehce před jedenáctou dorazila průvodkyně, milá drobná studentka meteorologie zde na univerzitě v Longyearbyenu. Byl jsem tam osobní průvodkyni, to bylo hezké, tempo, zastávky, všechno bylo podle mne a mohl jsem s ní pokecat. Byla milá, ale ne přímo extrovertní nebo sama o sobě upovídaná nebo přátelská, norská povaha se nezapře. :-)

Cesta na asi 700 metrů vysoký kopec vedla nejdříve prudce do kopce podél hřebenu k ledovci v sedle mezi horami, potom s mačkami přes ledovec téměř po rovině a potom závěrečný výstup na vrchol. Na vrcholu bylo zřetelně chladněji (kolem -6 až -8) než dole a foukal tam ostrý vítr, v důsledku pocitová teplota mohla být i pod -20 stupňů. Byl tam krásný rozhled, lehce tlumený mraky všude kolem, ale přesto fajn, ale v důsledku větru jsme se tam moc nezdržovali. Při odchodu si dokonce průvodkyně všimla, že mám bílé místo kolem nosu, což značí začínající omrzlinu. Řekla, že si to mám třít prsty a potom obličej více zakrýt šálou. To je poprvé v životě, co mi hrozila omrzlina. Říkala, že je to hlavně tím větrem, tím se může vytvořit rychle.

Sešli jsme z vršku, kde hodně foukalo, trochu níže a dali si rychlý oběd - instantní sušené jídlo, které po zalití horkou vodou z termosky je poměrně poživatelné. K pití měla s sebou dobrý sirup na ředění horkou vodou. Cesta dolů byla pohodová. Ptal jsem se jí, jak je to s ledními medvědy v horách. Říkala, že hodně lidí si myslí, že lední medvědi jsou jen při pobřeží, ale není to úplně pravda, občas jsou zvědaví a nebo hledají nevé cesty z fjordu do fjordu, a tak se někdy ocitnou i vysoko v horách. Před třiceti lety prý nebylo běžné, že by si lidé na procházku po horách kolem Longyearbyenu brali pušku. Tehdy se stalo, že dvě mladé dívky se byly bez pušky projít a vyšly na kopec nad městem. Viděli z dálky nějaké zvíře, které vypadalo jako velmi hubený sob. Blížilo se k nim, nebáli se, protože vypadalo jako sob. Ale pak se přiblížilo více a byl to medvěd, ale to už bylo pozdě. Jednu dívku medvěd zabil a druhou zranil, ale přežila to. Od té doby se nosí pušky pro jistotu i blízko za hranicemi města.

Krajina nahoře byla velmi zajímavá, jak už byla zasněžená všude okolo, působilo to vysloveně seversky, arkticky a s průvodkyní s puškou navíc děsně dobrodružně. :-) Byl to pěkný výlet. Vrátili jsme se asi ve čtyři hodiny odpoledne. Na cestě zpátky začlo trochu sněžit. Po návratu, když jsem vybaloval, jsem zjistil, že voda, kterou jsem měl v batohu, mezi tím zmrzla.

Po návratu jsem asi dvě hodiny povídal s místními lidmi, kteří se potom kolem sedmé, když jsem už chtěl něco sníst nebo psát blog nebo pohledy, rozhodli, že vyrazí k ledovci nad městem - společně s jedním Norem, který tu má funkčního mausera - pušku z druhé světové války. výlet byl fajn, vrátili jsme se asi v devět hodin. Byl jsem už dost hladový a vzal si sendvič.