Šel jsem spát brzy, vstal jsem v sedm (probudil se), ale ráno pojal velmi zvolna. Psal jsem blog, odpovídal na mejly a nikam se nehonil. Ubytování bylo v domě soukromníka - doslova guesthouse, dům i zařízení v retro stylu, fajn. Adresa je Strandgafen 72, nemá wifi, není uvedený zřejmě ani na internetu. V deset hodin jsem vyjížděl, chvilku trvalo, než jsem se vymotal z Varda. Počasí je hezké, polojasno a svěží vítr (= ne vánek ale ani ne nesnesitelná vichřice jako velmi často jiné dny).
Můj plán na dopoledne a hlavní denní zážtek je výlet do Hamningbergu, malé vísky na konci silnice a konci světa. Z části je již opuštěná, z části ne, cestou jsou prý ale moc hezké skalní útvary. Skutečně jsou: kameny mají různé barvy, často do červena a celé skály jsou složené z rovnoběžných vrstev týmž směrem kilometry daleko. Vypadá to velmi zvláštně, určitě to má nějaké zajímavé geologické vysvětlení.
V půl dvanácté jsem dojel do Hamningbergu. Pěkné místo. Nyní, na konci září, poněkud ospalé, za dvě hodiny jsem potkal asi dva lidi, ale příjemné. V létě = v sezóně - prý mají otevřenou i kavárnu a obecně k nim jezdí fotografové fotit polářní záři a nebo půlnoční slunce, protože mají hodně široký obzor - nízké hory kolem dokola - a málo světelného smogu. Zajímavá je tam například budova školy, zřejmě už nějakou dobu zavřená, se záclonkami v oknech a kolíčky na prádlo na šňůře u vchodu.
Ke konci procházky se opět začalo zhoršovat počasí, zatahuje se a zesílil vítr. Podobně tomu bylo i předchozí dny. Možná bude i odpoledne pršet, přicházejí tmavé nízké mraky z východu. Je tu ale poměrně teplo, 5-6 stupňů nad nulou během odpoledne, přitom je to severněji než Tromso.
Hamningberg je doslova na konci silnice, proto jsem se vrátil stejnou cestou, jakou jsem přijel. Mezi Vardo a Vadso je Ekkeroy, další malá rybářská vesnička, známá pro velké ptačí kolonie na útesech za vesnicí. Byl jsem tam před čtvrtou hodinou odpoledne na dvoukilometrové značené procházce, ale ptáky jsem mimo pár racků neviděl. Asi už je na ně pozdě v roce. Místo toho tam byla pevnost z druhé světové války a velmi silný vítr. Městečko je ale velmi malebné, jeho část leží na tenké nožičce polostrova ve tvaru houby, kde domy mají moře a písečné pláže z obou stran. Teplota zde dokonce atakuje sedm stupňů! Tropy!
Obecně v této oblasti roste občas tráva a chovají se tu ovce. To je rozdíl oproti polostrovům Nodkapp i Nordkyn, kde byla čistá tundra a jen pár sobů, nic víc.
Můj dnešní cíl je Kirkenes a nebo údolí řeky Pasvik nedaleko. Jsou to nejvýchodnější oblasti Norska u hranic s Ruskem. Potkávám tu již auta s ruskou značkou a ukazatele u silnice jsou i v ruštině. Perlička je ukazatel u odbočky u Kirkenesu na Murmansk. Musím si jej vyfotit. Po cestě do Kirkenesu začlo pršet a míjel jsem těžké ocelové mraky nad mořem. Vyfotil jsem si je mimo jiné i z jedné pláže u osady Oddkjohka, kde byla spousta růžových a červených kamenů. Vzal jsem si tři malé a jeden velký nádherný, který jsem také vyfotil. Fotil bych déle, ale už se stmívalo (bylo šest hodin) a začínalo pršet.
Kousek před Kirkenesem je práce na silnici = po sedmé hodině večer v pátek se zde pilně pracuje. A odrazky u silnic budou na zimu: jsou součástí sněžných tyčí u silnic. V osm hodin jsem dojel do Kirkenesu a najedl se. Nikde jsem neviděl kemp, tak jsem jel až na konec své cesty, k rozhledně 96 v Pasviku, asi 45 kilometrů jižně od Kirkenesu. Ani tam jsem neviděl kemp, proto spím v autě mezi břzami (venku prší). Stav tachometru je 6988 (pouze Norsko) a zítra po prohlídce za denního světla Pasviku už asi zamířím na jih domů - je to ca 3000 kilometrů odsud do Prahy.
Žádné komentáře:
Okomentovat