Nordkapp a Nordkyn

Středa 24.9.

Tentokrát se ve stanu spalo dobře. Je také možné, že tu je o pár stupňů tepleji než v Tromso. Ráno jsem ještě dopisoval blog a odjedl jsem až v půl desáté. Zajímavé je, že zatímco v Tromso a okolí už je konec podzimu a nastupuje zima, je tam sníh i u moře a stromy jsou opadané, v Altě a okolí a i dál na východ je stále podzim, někde i na začátku, leckde jsou ještě stromy zelené. Zřejmě je tato oblast chráněnější a přesto velmi odlehlá, tak s mírnějším klimatem než Tromso. Nebo je to aktuální odchylka.

Nejdříve jsem jel do Alty podívat se na skalní rytiny staré šest tisíc let a zapsané na seznamu UNESCO. Některé rytiny nejsou téměř vidět v kameni, ale jsou tam i rytiny červenou barvou v šedém kameni, ty jsou moc pěkné. Hezká byla i okolní krajina, čerstvě voňavě podzimní. Svítilo slunce, foukal jen lehký vítr a byly čtyři stupně nad nulou, krásný den. Koupil jsem si pár suvenýrů. Vyjel jsem až v jedenáct hodin.

Cesta z Alty do Olderfjordu (rozcestí) a dál na sever na Nordkapp vede často přes náhorní planiny. Jsou krásné, divoké, pusté, velmi studené a větrné. Ostrov Nordkappu je ještě prázdnější. Často tam leží sníh, občas trocha trávy, hodně kamení, potoky, jezírka a fouká silný vítr, občas déšť. Na Nordkapp jsem  přijel těsně před třetí hodinou odpoledne. Bylo tam pět stupňů nad nulou a opravdu hodně foukalo. V mýtné bráně nikdo nebyl. Těsně jsem stihl otevřené obchody. Dal jsem si horkou čokoládu, jablečný koláč a koupil další tunu suvenýrů. Už je nemám kam v autě dávat.

Nordkapp není nejsevernější místo Evropy, to je mys Knivskjelodden, na který se musí jít pěšky tam a zpět 18 kilometrů neprošlapanou cestou skrz kamenité pláně, sníh a vítr. Ani jsem o tom nepřemýšlel. Nordkapp je především lákadlo na turist, na samotném místě toho moc není: je to nejsevernější bod v Evropě, kam se lze dostat autem. Nejsevernější bod pevninské Evropy je mys Kinnarodden na vedlejším polostrově Nordkyn (viz můj další den).

Po nákupech jsem udělal pár fotek, ale právě začalo silně pršet, později padaly vodorovně kroupy. O kousek dál na cestě zpět jsem na parkovišti potkal auto s liberecoku poznávací značkou. Hlava vykoukla ven, já se klepal venku zimou na větru: dobrodruh z Jablonce nad Nisou je na cestě od dubna a hodlá se vrátit v listopadu, má přibližně stejnou cestu jako já, jen místo 6ti týdnů na to má 6 měsíců.

Z Nordkappu jsem vyjel ve čtyři hodiny. Nedaleko od něj je několik menších rybářských vesnic, které jsou velmi malebné, krátce jsem se tam stavil, ale neměl více času. Nejbližší větší město je Honnigsvag, kde jsem natankoval a navečeřel se. Uvažoval jsem o trajektu přímo nad Nordkyn, ale nejlibžší prý pluje až další den odpoledne, to nemá cenu. Na benzínce Shell měli luxusní toalety, to jsem ještě neviděl: dvě sošky, tři obrazy včetně Moneta a Renoira, živá kytka. Venku samozřejmě prší.

Díky nízkým mraků už lehce po šesté hodině nebylo moc vidět. Kvůli dešti jsem se rozhodl jet, kam až budu moct, a tam přespat v autě. V dešti a větru stejně nechci spát ve stanu a navíc už je tma.

Poprvé jedu delší úsek v Norsku v noci. Je tu pár rozdílů oproti ČR, kterých jsem si před tím nevšiml: odrazky u silnic jsou jenom někde a čáry na silnici jsou často oprýskané a nejsou z fosforeskující barvy. V důsledku zvlášť při dešti je silnice špatně vidět. Překvapuje mne to, když tu mají tmu v kuse celou zimu. Na druhou stranu mi přijde, že je tu více pouličních lamp, které vedou i k odlehlejším domům na kraji měst. U většiny domů - zvlášť mimo města - také trvale svítí světlo u vchodu. Lidé také často nosí reflexní prvky na oblečení.

Cestou jsem si pustil hudbu. Byl to zvláštní pocit poslouchat Morrisonovo Riders on the Storm v noci a v dešti při jízdě autem liduprázdnými silnicemi - potkával jsem jedno auto za desítky kilometrů jízdy. Jel jsem až do půl desáté, celou dobu - přes tři hodiny - pršelo. Dojel jsem na parkoviště s turistickými informacemi u Adadamsfjordfossenu. Zaparkoval trochu hlouběji mezi stromy. Nefungoval tam mobilní internet.

Po zaparkování jsem si přeskupil věci v autě a šel hned spát. Byl jsem unavený. Najel jsem ten den přes 500 kilometrů. Stav tachometru je 6084, jsou 4 stupně nad nulou a lehce poprchává.

 
Čtvrtek 25.9.

Spaní v autě není zrovna pohodlné, zvlášť poté, co auto vymrzne díky okolní teplotě kolem 3 stupňů. V noci se objevily hvězdy, tak snad čtvrtek bude lepší počasí. Vstal jsem v půl sedmé a první minuty nechal auto vytápět, než jsem se vůbec začal hýbat. Je hezky, polojasno, slunce velmi nízko. Nejdříve jsem byl fotit adamsfjordský vodopád a jezírko před ním, na kterém plave pár labutí.

V osm jsem vyrazil směrem na Nordkyn, nejsevernější pevninský bod Evropy. Před tím ještě dolil olej do auta. Silnice vede polostrovem Nordkyn opět přes náhorní plošiny, kde tentokrát intenzivně sněží a je rovná nula. Jede se ovšem rychle, podobně jako třeba na Aljašce: rovná silnice s pár mírnými zatáčkami a kolem dokola jednotvárná byť hezká krajina.

 
Před jedenáctou jsem přijel k majáku Sletness, nejsevernějšímu majáku, protikladu k Lidnesness, kde jsem byl před měsícem. Sletness je krásný maják s typickým tvarem a červenobílými pruhy. Foukal silnější vítr, ale jsou čtyři stupně nad nulou a občas svítí slunce.

 Vyrazil jsem na procházku kolem majáku, která vede k několika zajímavým místům u moře a především k opuštěné ale dříve významné rybářské vesnici Steinvag. Na začátku mi svítilo sluníčko, potom chvilku pršelo a ke konci byla jen ocelová obloha. Moře bylo celou dobu pěkně rozbouřené. Procházka byla pěkná, ve Steinvagu z původní vesnice moc nezbylo, místo toho je tam nová víkendová chata nevrlého domorodce a spousta bordelu. Po návratu v půl druhé jsem se zahřál čajem z termosky a sušenkou.

Stavil jsem se ještě ve vesnici Gamvik poblíž, kde je pěkný kostel, rozbitá pumpa a zírající Norové na bláznivého turistu. Pak jsem jel zpět na hlavní silnici a směrem k nejvýchodnější oblasti Norska. Na Nordkynu jsem potkal ještě velké stádo sobů, kteří byli ale očíslovaní barevným sprejem na srsti, podobně jako ovce.

Po cestě bylo opět několik úseků silnic rozestavěných. vůbec celou cestu potkávám hodně často stavbu na silnicích, kdy se něco skutečně mění: staví se širší silnice, staví se tunel atd. A vždy ve všední dny tam skutečně spousta lidí intenzivně pracuje.

V šest hodin jsem dojel do Tanabru, usedlosti nazvané podle mostu přes řeku Tana, na křižovatce hlavních silnic. Dal jsem si večeři v grilu a začal řešit ubytování. Počasí není moc hezké a nespal jsem poslední dny extra dobře, proto zvažuji nějaký hostel nebo B&B apod. Zavolal jsem do hotelu ve Vardo, kam bych rád dnes dojel, kolik stojí jednolůžák. Prý 1700 Nok (přes 5000 Kč)! Naštěstí byli ochotní a dali mi číslo na místní guesthouse, kde za noc chtějí 300 Nok. To mi přálo štěstí - v průvodci ani na internetu jsem žádné takové ubytování nenašel.

Od šesti hodin už bývá šero a brzy potom tma. Jak i jeden místní řekl: "Winter is coming." - pořád prší a je chladno, fouká. V půl deváté jsem dojel do Vardo, nejvýchodnějšího místa v Norsku, odkud pojedu ještě kousek dál do Hamningbergu, který je doporučovaný v průvodcích. A potom zpět do Kirkenesu poblíž ruských hranic. Kousek před příjezdem jsem na silnici potkal tři auta loudající se padesátkou na osmdesátce. Nechápal jsem. Předjel jsem je a spatřil čtyřkolku s vozíkem, na kterém byl mrtvý sob - ulovený? poražený? Stejně nerozumím tomu, proč jej nepředjeli.

Stav tachometru je 6598 - jde tu jezdit rychleji na silnicích a tolik se nezdržuji. Nepříjemné jsou ovšem jejich silnice bez středové čáry, jen s dvěma přerušovanými po stranách: jsou úzké a míjení s autobusem/náklaďákem je vždy nepříjemné.