Špicberky: odlet

Pondělí 22.9.

Právě začal pátý týden, už se pomalu blíží konec. Bydlení v guesthousu je snad přímo pravý opak spaní ve stanu: je tu dost lidí, všichni se spolu baví, každý se ptá, odkud kdo je a kam jede a konverzuje se. Není tu moc klidu, osobního prostoru - tím spíše, když se spí v dormitory (palandy) a ne v soukromém pokoji. Už se opět docela těším na stan. Jen otázka, jestli už nebude hodně zima. Příjemné, že jsem si procvičil angličtinu - je dobře vidět, kdo mluví často a kdo ne, kdo je rozmluvený (nebo rodilý samozřejmě).

Tuto poslední noc přibyly na pokoj dvě holky, Angličanka a Francouzska. Potkal jsem je potom při snídani, obě studují v Tromso lidská práva. Říkají, že v Tromso, když odlétaly, sněžilo a všude leží sníh. Mám trochu obavy ze stanování.

Před jedenáctou jsem se checkoutoval, zavazadla nechal v úschovně v penzionu. Venku je -2 stupňů, skoro nefouká, je zataženo. Na jedenáctou hodinu jsem se domluvil s muzikantkou z kostela, Randi, že bych si ji mohl vyfotit. Je to pohledná blondýnka, "typická Norka" a byla velmi příjemná. Při focení jsme pokecali:vystudovala hudební akademii v Oslu, obor terapie hudbou, byla v Indii a Jižní Africe pomáhat s dětmi, nyní hraje na klavír v kostele. Přišla sem teprve před 11 dny. Po focení venku jsem ji fotil i chvilku v kostele. Sedla si za klavír a asi pět minut improvizovala. Mělo to příjemnou atmosféru. Zvlášť v kombinaci s tím, že zanedlouho jsem odlétal ze Špicberk, bylo to takové rozloučení se Špicberkami. Škoda, že jsem to nenatočil na video, kde je i zvuk, jen fotil.

Bylo asi půl jedné a letadlo mi letělo před třetí hodinou. Šel jsem se do města naobědvat. Následně v jednu hodinu jsem si zavolal taxíka, aby mne dovezl ke guesthousu, kde jsem měl zavazadla, a potom zpět do města, abych poslal pohledy. Něco to stálo, ale nechtěl jsem ztrácet čas pěší cestou tam a zpět = ca 30-40 minut. Před druhou hodinou jsem odelal pohledy a následně odevzdal velké zavazadlo na letišti. Měl jsem tak asi půl hodiny posledního času něco nafotit. Letiště je hodně malé a přímo na pobřeží. Vyšel jsem ven a fotil zmrzlá jezírka vody před mořem a ledovce a hory na obzoru. Také jsem si vzal pár kamínků z pláže na památku, byly tam všechny možné barvy: černé, šedé, hnědé, žluté, růžové, červené, oranžové... Svítilo slunce a voněly tam chaluhy, nefoukalo, byl to krásný moment.

 

Letadlo bylo opět téměř plné. Tentokrát jsem seděl u okénka a fotil výhledy z letadla - stály za to. Asi bych se měl na Špicberky vrátit třeba v dubnu, kdy je prý vrcholná sezóna protože už není taková zima, už je světlo, ale ještě je všude sníh a řeky jsou zamrzlé, dají se používat sněžné skútry a procestovat tak výrazně širší okruh kolem Longyearbyenu než v létě. Fotka: Longyearbyen z letadla.

V Tromso je krásně, svítí slunce, všude je nasněženo téměř až k moři, na horách všude. Po opuštění letiště jsem si šel vyzvednout auto, které tam na mne naštěstí počkalo a našel jsem je. A následně jel do blízkého velkého obchodního centra poohlédnout se po náradním kabelu ke svému poškozenému k GPS modulu pro foťák. Kabel se mi poškodil při šplhání na kopec nad Longyearbyenem. Zkusil jsem tři obchody, které se odkazovaly jeden na druhý, ale nic. Holt není to tak velké město a není tu skutečně velký fotoobchod jako např. Megapixel nabo Fotoškoda v Praze.

Navštívil jsem nejsevernější Burger King na světě v Tromso a šel se ubytovat opět do Tromso kempu. V sedm hodin večer se stmívalo a byly 2 stupně nad nulou. V osm hodin skoro tma - na Špicberkách slunce zapadlo asi v půl osmé a vidět bylo až do deseti večer. V Praze naopak je přes 15 stupňů, stejně tak ve Stavangeru a jinde na jihu Skandinávie. Místo, kde jsem měl stan v kempu, je pod sněhem. Mám obavy ze zimy tuto i další noci, možná to nakonec zkrátím kvůli zimě a nebo budu spát v autě (nepohodlné) / hostelech (je jich málo otevřených na severu). Neměl jsem už ani moc sílu psát blog ani si číst. Spát jsem šel kolem desáté - dvě deky, tlusté ponožky, čepice a termooblečení na sobě. Stav tachometru je ca 5062 km.

Pár dalších zajímavostí od Špicberkách: Špicberky nejsou stát, je to území, které na základě dohody zainteresovaných států je pod správou Norska, ale všichni mají stejné postavení bez ohledu na státní příslušnost. Tím, že to není stát, není možné mít Špicberskou státní příslušnost, a proto, když je nějaká žena těhotná na Špicberkách, musí odletět jinam (např. do své vlasti) a porodit tam. Předpokládá se, že každý člověk na Špicberkách má nějakou svou vlast. Na Špicberkách se platí daně, ale výrazně nižší než třeba v Norsku, děti tam chodí bezplatně do školy, základní lékařská péče je bezplatná a staří lidé - kteří tam pracovali - pobírají starobní penzi. Ale nevyplácí se žádné sociální dávky jako dávka v nezaměstnanosti apod. - kdo tam nenajde práci a nemá peníze, nemá tam co dělat, každý je tam z vlastní vůle. Mimochodem, kostel v Longyearbyenu je nejsevernější kostel na světě. Název města je odvozený od Amerického obchodníka Longyeara, který v okolí objevil uhlí a město počátkem dvacátého století založil.