Večer jsem pokecal s novým spolubydlícím, Francouz Cyprien, který studuje v Dusseldorfu v Německu, má rýmu, huhlá, je mu 24 a je fajn, kamarádský.
Na večeři jsem šel do Husetu, což v překladu znamená "Dům" a je to jedna z nejstarších budov v Longyearbyenu, z 50tých let 20. století, která působila a i dodnes působí jako centrum zábavy pro okolí: je tam restaurace, pořádají se tam koncerty, tanec, konference atd. Je tam i velký sál velmi podobný tomu v Dawson City. Vedle restaurace je tam i bistro, kde podávají jen omezenou nabídku jídel za přijatelnější ceny, relativně. Recepční v penzionu mi doporučila jít tam na burger ze soba (Reindeerburger), k tomu jsem si dal pivo Guinness. Bylo to výborné, je to zřetelně kvalitní restaurace a přestože se to jmenovalo "burger" a mělo to tu podobu, spíše to byl steak s přílohou. Maso samotné bylo hodně tmavé, tmavší než hovězí, chutnalo malinko jako játra.
Vracel jsem se kolem deváté večer, byly venku -3 stupně, hodně silný vítr a ten jeden kilometr se zdál nekonečný. Navíc bylo náledí. Vůbec se tu nesolí silnice, asi kvůli ekologii, takže všude je totální náledí. Auta mají hřeby, ale co lidi?
Před penzionem čekal pes husky. Zeptal jsem se recepčního, jestli o tom psu ví, že tam asi mrzne chudák. Řekl, že je to jeho pes a podíval se na mne nevraživě, že prý pro huskyho tohle není žádná zima, je zvyklý spát venku.
Čtvrtek 18.9.
Ráno pořád jemně sněžilo, bylo pod nulou a foukal vichr. V půl deváté se mi vůbec nechtělo vstávat. Plánoval jsem, že bych si prošel město, koupil nějaké suvenýry, podíval se na kostel a odpoledne zkusil organizovanou půldenní výpravu.
Po snídani jsem se byl zeptat, jaké jsou možnosti s půldenními organizovanými výpravami na dnešek. Nic už není volné. Tak zítra zkusím výlet lodí k Barentsburgu, stále fungujícímu ruskému dolu na uhlí, a dnes jen pohledy atd. Pak jsem se ale domluvil se Cyprienem, že odpoledne zkusíme sami jít na kopec nad městem, mohl by tam být pěkný výhled.
Šel jsem do města, nejdříve směrem ke kostelu. Cestou je hřbitov. Zajímavé na něm je, že těla jsou tam skutečně zakopaná do země - přitom je tu permafrost, země je zmrzlá. Potom jsem si prohlédl kostel, je hodně moderní, velmi světlý, hezký, ale nemá tu atmosféru starých kostelů. Poblíž kostela je staré velké zařízení na třídění uhlí. Z dolů v okolí jsou k této budově přivedeny vozíky jako lanovky a zde se třídí. Šíleně tam foukalo.
Koupil jsem si ještě nějaké suvenýry a pohledy, mám již už z Norska asi padesát, a sešel se se Cyprienem u kostela, že půjdeme na kopec. Byly dvě hodiny. První část byla poměrně prudká, měl jsem trochu závrať a musel se škrábat po čtyřech: kopec je v podstatě jen drobná suť a sníh, občas to klouže, kameny nejsou pevné, je to nepříjemný terén. Po nějaké době jsme dosáhli mírnějšího úseku. Cyprien šel až na vrchol, je to mladý blázen, mně se v té zimě moc nechtělo, zůstal jsem v okolí a byl se podívat k pozůstatkům několika věží "lanovky" na vozíky s uhlím, odkud byl hezký výhled na město. I tam bylo pár nepříjemných momentů, ale bylo tam spadlé železné lano lanovky, které se šlo přidržovat. Nevydržel to ovšem kabel k GPS modulu k foťáku, kde se v kontektoru kabelu přetrhlo pár kabelů. Snad v Tromso budou mít náhradní kabel. Prozatím jsem si na další dny pustil GPS logger v mobilu (zaznamenává GPS pozici v pravidelných intervalech).
Vrátil jsem se ke kostelu a čekal na Cypriena. Kolem mne prošla typická severská blondýna, které jsem se zeptal na obchod s elektronikou ve městě. Nevěděla. Tak jsem si ji alespoň vyfotil. Ještě jsme se vrátili do města, Cyprien si koupil jídlo k večeři a já opět další suvenýry a nějaké smoothie, které tady prodávají. Zhruba v šest hodin jsme se vrátili na penzion, byl jsem solidně unavený, opět hodně foukalo. Po návratu počítač asi 15 minut stávkoval, jestli bude ochoten se vůbec pustit, lehce jsem se zděsil - jsem na něm závislý s fotkama. Chvilku jsem vybíral pohledy, co komu poslat a potom jsem se Cyprienem šel na večeři do Husetu.
Dal jsem si herring. Věděl jsem, že je to nějaká ryba, ale moc nevěděl jaká. Měli domácí speciální herring s několika příchutěmi. Buď jako předkrm jen malou porci a nebo jako hlavní jídlo ještě s přílohou. Zkusil jsem hlavní jídlo. Přinesli mi čtyři malé zavařovačky, každou s jinou příchutí, čerstvou cibuli, vařené malé brambory s koprem, tvrdý sýr a celozrnný chleba. Neměl jsem ponětí, co očekávat. Bylo to ovšem výborné. První omáčka byla hořčičná, druhá z červené řepy, třetí bylinkově smetanová a čtvrtá sladkopálivá - všechny skvělé. Večer jsem padl do postel neschopen čehokoliv dalšího.
Pátek 19.9.
Vstával jsem po sedmé, kvůli organizované výpravě lodí k Barentsburgu, sraz v 8:30 před penzionem. Ostatní ještě spali, když jsem odcházel. Autobus nás všechny svezl k lodi. Nejdříve to vypadalo, že nás bude málo, nebylo tak dobré počasí na plavbu lodí, doufal jsem v méně lidí, ale u Radissonu nastoupila organizovaná skupina asi čtyřiceti lidí, autobus byl plný. Pozdě jsem se dozvěděl, že jsou to kolegové na team-buildingu.
Pluli jsme na menší rybářské lodi, kam se padesát lidí i s posádkou vešlo jen tak tak. Průvodce vypadá jako ruský horník, statný bodrý chlap, který tu žije prý již padesát let, když se sem dostal jako dítě. Loď vyrazila svižně, solidně foukalo, byly vlny a loď se houpala. Ze začátku to bylo mírné, později se to zhoršovalo, jak jsme pluli již otevřeným velkým fjordem naproti k ledovci. Asi uprostřed cesty, kolem desáté hodiny, průvodce oznámil, že na žádost cestujících, kterým je špatně a nebo se bojí, bude cesta k ledovci vypuštěna a poplujeme rovnou do Barentsburgu a odtamtud zpět. Komu se to nelíbí, ať přijde, že je na můstku.
Nelíbilo se mi to. Podnikl jsem to spíše kvůli ledovci než kvůli městu a mořskou nemoc jsem neměl. Žádal jsem slevu, protože celá cesta je díky tomu kratší a není to mou vinou. Byl poměrně vstřícný - zřejmě jsem byl jediný, kdo chtěl slevu - a slíbil mi vrátit třetinu ceny v neděli, kdy popluji na Pyramiden, opět s ním a stejnou společností.
Nerozuměl jsem tomu, proč lidé, kteří nemají s mořem zkušenosti a nebo trpí mořskou nemocí (a ví o tom), jdou v takovém počasí na loď. Bylo lepší počasí než předchozí dny, ale pořád nebylo moře klidné. Vlny byly až 2 metry vysoké (dle odhadu průvodce) a špatně bylo odhadem dvěma třetinám turistů, možná i více. Mně nebylo špatně od žaludku vůbec, ale vítr, zima (čistá nula) a houpání mne dost unavovaly. Připomnělo mi to pozorování velryb na Islandu, které jsem dvakrát zažil a v obou případech bylo také části lidí špatně. Plavby lodí trvala asi tři hodiny tam a něco přes dvě hodiny zpět. Cestou jsme viděli pěkné krajinky, mj. z dálky ten ledovec, ke kterému jsme měli plout.
Barentsburg je stále obydlené ruské město, kde se těží uhlí. Žije tam asi dvě stě lidí. Je ještě zřetelně ošklivější než Longyearbyen, spousta budov je v příšerném stavu, jsou tam dva velké paneláky, socha lenina, budovatelské malby na budovách a monstrozní budovy a šílených barvách jako růžová nebo křiklavě světle zelená. Průvodkyni nám dělala mladá Ruska.
Ve dvě hodiny byl oběd podávaný na lodi. Salát, rýže, losos a grilovaná velryba. Velryba byla výborná, opět hodně tmavé a chuťově výrazné maso. Zbytek byl také dobrý, dal jsem si obědy dva, měl jsem pořádný hlad. :-) Na cestě zpátky jsem pokecal s Američankou z Kalifornie.
Po návratu jsem si udělal čaj, jsem zmrzlý, a pokecal v kuchyni s několika dalšími hosty: Angličanem a Novozélanďankou.
Žádné komentáře:
Okomentovat