Pasvik a odjezd z Norska

Sobota 27.9.

Spal jsem v autě, usínal asi v deset hodin. První probuzení bylo v pět, druhé v půl sedmé. Vzal jsem si přírodní lehké prášky na spaní, abych rychleji a tvrději usnul. Ráno bylo pět stupňů nad nulou, zataženo lehčími mraky, naprosté ticho, bezvětří. V půl osmé jsem z dálky zaslechl dlouhé vytí vlků nebo huskeyů. Je to docela strašidelné.

Můj hlavní cíl v oblasti byla rozhledna Hoyden-96 poblíž hranic s Ruskem, která dříve za studené války působila jako výzvědná rozhledna. Nyní je přístupná veřejnosti. V zimě je ale zavřená, jsem zjistil na místě. Z rozhledny je obykle vidět velký kus oblasti údolí řeky Pasvik, která jako jediná v Norsku je skutečně podobná Sibiřské nebo Aljašské a vyskytují se zde volně medvědi hnědí. Vedle toho je z rozhledny vidět ruské město Nikel, kde se těží uhlí. Přestože rozhledna byla zavřená, stojí na kopečku, odkud bylo něco málo přes stromy vidět, včetně Nikelu. Z dálky vypadal podobně jako naše průmyslová města v uhelných oblastech: kouřící komíny a paneláková sídliště. Věřím ale tomu, že pro "zápaďáky" to je atrakce.

 
Mně místní krajina hodně připomněla náhorní plošiny na Šumavě poblíž pramenů Vltavy, kde jsou rašeliniště. V oblasti jsem také viděl lovce v maskáčích s velkou puškou. Holt je podzim, lovecká sezóna - především sobů, kteří jsou touto dobou nejvíce nakrmení, aby přežili zimu.

Místo rozhledny jsem si udělal malé kolečko po okolí. Směrem k řece Pasvik, která je zároveň hraniční, a do místního městečka a centra Svanvik. U řeky je mj. vyhlídka na ptáky - je odtamtud hezky vidět krajina kolem řeky. Překvapilo mne, že tam nebyli vidět žádní pohraničníci ani z jedné strany. U Svanviku alespoň byl hraniční kámen, výstražná cedule a prázdné čluny pohraniční stráže. Fotky: první fotka řeka Pasvik, druhá fotka ruská hlídková věž, třetí fotka instrukce, jak se chovat u hranic - nejzajímavější je: "Je zakázáno: 1. překročit hranice po zemi, vodě nebo vzduchem. 2. Záměrně kontaktovat nebo jednat urážlivým způsobem vůči osobám na druhé straně hranice. 3. Házet předměty přes hranici."

Překvapilo mne, že to v oblasti žije. Je tam poměrně hodně osad, také farmy s travnatými loukami, koňmi a dobytkem. Ve Svalviku je Coop (samoobsluha) a kavárna, kde se právě v 11 hodin sešlo asi 15 aut místních mužů, mnohých z nich oblečených v maskáčích, kteří nejdříve šli do kavárny asi nasnídat nebo na kafe, a teď pojedou možná střílet. Kdo ví.

Následně jsem se vrátil směrem ke Kirkenesu. Byl jsem zvědavý, jak vypadá hranice s Ruskem, tak jsem tam zajel. Vyfotil jsem si celnici a výstražné cedule. Od našeho vstupu do Shengenu je to asi poprvé, co jsem viděl takovouto stráženou celnici se závorami.

 
Dál jsem chtěl jet do Finska, ale před jsem tím jsem se chtěl ještě naposledy pořádně naobědvat v Norsku, v Kirkenes. Kirkenes je hodně průmyslové město, docela díra, centrum je malinkaté, v podstatě 3x3 bloky a vedle toho jedno obchodní centrum s velkým Coopem. Názvy ulic jsou v norštině a ruštině.

Na oběd jsem se rozšoupnul a šel do Suf and Turf a místo barové nabídky si dal pořádný oběd: rybí polévku s lososem a opečeným chlebem a dušené sobí maso s bramborem, kořenovou zeleninou a brusinkami. Oboje bylo luxusní. Rybí polévka byla hodně hustá se spoustou zeleniny a lososa. Sobí maso je hodně tmavé a hodně chutné, má výraznou lahodnou chuť. K nasycení by stačila samotná polévka (nabízeli ji i větší jako hlavní jídlo), takto jsem se solidně ale příjemně přejedl.

V půl třetí jsem odjel z Kirkenesu, ještě si před tím koupil zásoby smoothie (mixované ovoce), které velmi dobré prodávají v Coopu. Odbočka do Finska je zhruba za dalších 45 km. Přímo na odbočce je pěkný vodopád Skoltefossen - neodolal jsem a fotil si jej.

 V 16:16 jsem překročil hranice do Finska a opustil tak definitivně po pěti týdnech Norsko. Konečně můžu prohlásit, že přestože jsem povolené rychlosti nedodržoval, zvlášť po Špicberkách jsem na rovných úsecích tundrou a nicotou nejezdil 80-90 ale spíše tak 100-120, pokutu jsem nedostal. Na druhou stranu v obydlených oblastech jezdím slušně a mimo ně nejsem zdaleka jediný, kdo jezdí rychleji.

Kousek před hranicí stojí norská celnice. Byla otevřená, hlídal ji pes. Koupil jsem nějaké věci v "tax free" obchodech, myslel jsem, že tady mi vrátí peníze. Zastavil jsem a začal se hrabat v kufru. Rozštěkal se pes a pomalým rozvážným krokem v kovbojském stylu ke mne přicházel celník vypadající spíše jako voják s rukou u opasku. Po mém dotazu změkl a poradil mi, kam se mám obrátit.

Finskem jsem jel 150 km do města Ivalo uprostřed tajgy. Krajina je jednotvárná a protože bylo stále pod mrakem, už ve čtyři-pět hodin byla dost tma a vše takové utlumené, nevlídné. Zaujalo mne, že podél silnice bylo hodně chatek, jejichž čísla popisná začínala číslem přes 11 tisíc (!) a klesala k nule. V půl šesté mi přešel přes cestu první los - v Norsku jsem neviděl žádného, jen soby.

Na večer jsem se rozhodl se rozmazlovat podruhé a najít si ubytování v Ivalu, které bude mít pravou finskou saunu. Nakonec spím v ivalském hotelu. Není levný, ale v Norsku za stejnou cenu leckde nabízeli hostel. Sauna byla úžasná, uvnitř 80 stupňů, vše uvnitř na dotyk pálilo trvalo dlouho, než jsem se aklimatizoval trochu, ale bylo příjemné se po pěti týdnech mrznutí a ofoukávání pořádně prohřát. Následně jsem si trochu zaplaval. Byli na mne hodní a nevyhnali mne ven, přestože jsem o 15 minut přetáhl otevírací dobu sauny/bazénu.

Zítra pojedu k Bothnijskému zálivu, nejspíše někam kolem města Lulea ve Švédsku.

K ruským hranicím

Pátek 26.9.

Šel jsem spát brzy, vstal jsem v sedm (probudil se), ale ráno pojal velmi zvolna. Psal jsem blog, odpovídal na mejly a nikam se nehonil. Ubytování bylo v domě soukromníka - doslova guesthouse, dům i zařízení v retro stylu, fajn. Adresa je Strandgafen 72, nemá wifi, není uvedený zřejmě ani na internetu. V deset hodin jsem vyjížděl, chvilku trvalo, než jsem se vymotal z Varda. Počasí je hezké, polojasno a svěží vítr (= ne vánek ale ani ne nesnesitelná vichřice jako velmi často jiné dny).

 
Můj plán na dopoledne a hlavní denní zážtek je výlet do Hamningbergu, malé vísky na konci silnice a konci světa. Z části je již opuštěná, z části ne, cestou jsou prý ale moc hezké skalní útvary. Skutečně jsou: kameny mají různé barvy, často do červena a celé skály jsou složené z rovnoběžných vrstev týmž směrem kilometry daleko. Vypadá to velmi zvláštně, určitě to má nějaké zajímavé geologické vysvětlení.

V půl dvanácté jsem dojel do Hamningbergu. Pěkné místo. Nyní, na konci září, poněkud ospalé, za dvě hodiny jsem potkal asi dva lidi, ale příjemné. V létě = v sezóně - prý mají otevřenou i kavárnu a obecně k nim jezdí fotografové fotit polářní záři a nebo půlnoční slunce, protože mají hodně široký obzor - nízké hory kolem dokola - a málo světelného smogu. Zajímavá je tam například budova školy, zřejmě už nějakou dobu zavřená, se záclonkami v oknech a kolíčky na prádlo na šňůře u vchodu.

Ke konci procházky se opět začalo zhoršovat počasí, zatahuje se a zesílil vítr. Podobně tomu bylo i předchozí dny. Možná bude i odpoledne pršet, přicházejí tmavé nízké mraky z východu. Je tu ale poměrně teplo, 5-6 stupňů nad nulou během odpoledne, přitom je to severněji než Tromso.

Hamningberg je doslova na konci silnice, proto jsem se vrátil stejnou cestou, jakou jsem přijel. Mezi Vardo a Vadso je Ekkeroy, další malá rybářská vesnička, známá pro velké ptačí kolonie na útesech za vesnicí. Byl jsem tam před čtvrtou hodinou odpoledne na dvoukilometrové značené procházce, ale ptáky jsem mimo pár racků neviděl. Asi už je na ně pozdě v roce. Místo toho tam byla pevnost z druhé světové války a velmi silný vítr. Městečko je ale velmi malebné, jeho část leží na tenké nožičce polostrova ve tvaru houby, kde domy mají moře a písečné pláže z obou stran. Teplota zde dokonce atakuje sedm stupňů! Tropy!

 
Obecně v této oblasti roste občas tráva a chovají se tu ovce. To je rozdíl oproti polostrovům Nodkapp i Nordkyn, kde byla čistá tundra a jen pár sobů, nic víc.

Můj dnešní cíl je Kirkenes a nebo údolí řeky Pasvik nedaleko. Jsou to nejvýchodnější oblasti Norska u hranic s Ruskem. Potkávám tu již auta s ruskou značkou a ukazatele u silnice jsou i v ruštině. Perlička je ukazatel u odbočky u Kirkenesu na Murmansk. Musím si jej vyfotit. Po cestě do Kirkenesu začlo pršet a míjel jsem těžké ocelové mraky nad mořem. Vyfotil jsem si je mimo jiné i z jedné pláže u osady Oddkjohka, kde byla spousta růžových a červených kamenů. Vzal jsem si tři malé a jeden velký nádherný, který jsem také vyfotil. Fotil bych déle, ale už se stmívalo (bylo šest hodin) a začínalo pršet.

 Kousek před Kirkenesem je práce na silnici = po sedmé hodině večer v pátek se zde pilně pracuje. A odrazky u silnic budou na zimu: jsou součástí sněžných tyčí u silnic. V osm hodin jsem dojel do Kirkenesu a najedl se. Nikde jsem neviděl kemp, tak jsem jel až na konec své cesty, k rozhledně 96 v Pasviku, asi 45 kilometrů jižně od Kirkenesu. Ani tam jsem neviděl kemp, proto spím v autě mezi břzami (venku prší). Stav tachometru je 6988 (pouze Norsko) a zítra po prohlídce za denního světla Pasviku už asi zamířím na jih domů - je to ca 3000 kilometrů odsud do Prahy.

Nordkapp a Nordkyn

Středa 24.9.

Tentokrát se ve stanu spalo dobře. Je také možné, že tu je o pár stupňů tepleji než v Tromso. Ráno jsem ještě dopisoval blog a odjedl jsem až v půl desáté. Zajímavé je, že zatímco v Tromso a okolí už je konec podzimu a nastupuje zima, je tam sníh i u moře a stromy jsou opadané, v Altě a okolí a i dál na východ je stále podzim, někde i na začátku, leckde jsou ještě stromy zelené. Zřejmě je tato oblast chráněnější a přesto velmi odlehlá, tak s mírnějším klimatem než Tromso. Nebo je to aktuální odchylka.

Nejdříve jsem jel do Alty podívat se na skalní rytiny staré šest tisíc let a zapsané na seznamu UNESCO. Některé rytiny nejsou téměř vidět v kameni, ale jsou tam i rytiny červenou barvou v šedém kameni, ty jsou moc pěkné. Hezká byla i okolní krajina, čerstvě voňavě podzimní. Svítilo slunce, foukal jen lehký vítr a byly čtyři stupně nad nulou, krásný den. Koupil jsem si pár suvenýrů. Vyjel jsem až v jedenáct hodin.

Cesta z Alty do Olderfjordu (rozcestí) a dál na sever na Nordkapp vede často přes náhorní planiny. Jsou krásné, divoké, pusté, velmi studené a větrné. Ostrov Nordkappu je ještě prázdnější. Často tam leží sníh, občas trocha trávy, hodně kamení, potoky, jezírka a fouká silný vítr, občas déšť. Na Nordkapp jsem  přijel těsně před třetí hodinou odpoledne. Bylo tam pět stupňů nad nulou a opravdu hodně foukalo. V mýtné bráně nikdo nebyl. Těsně jsem stihl otevřené obchody. Dal jsem si horkou čokoládu, jablečný koláč a koupil další tunu suvenýrů. Už je nemám kam v autě dávat.

Nordkapp není nejsevernější místo Evropy, to je mys Knivskjelodden, na který se musí jít pěšky tam a zpět 18 kilometrů neprošlapanou cestou skrz kamenité pláně, sníh a vítr. Ani jsem o tom nepřemýšlel. Nordkapp je především lákadlo na turist, na samotném místě toho moc není: je to nejsevernější bod v Evropě, kam se lze dostat autem. Nejsevernější bod pevninské Evropy je mys Kinnarodden na vedlejším polostrově Nordkyn (viz můj další den).

Po nákupech jsem udělal pár fotek, ale právě začalo silně pršet, později padaly vodorovně kroupy. O kousek dál na cestě zpět jsem na parkovišti potkal auto s liberecoku poznávací značkou. Hlava vykoukla ven, já se klepal venku zimou na větru: dobrodruh z Jablonce nad Nisou je na cestě od dubna a hodlá se vrátit v listopadu, má přibližně stejnou cestu jako já, jen místo 6ti týdnů na to má 6 měsíců.

Z Nordkappu jsem vyjel ve čtyři hodiny. Nedaleko od něj je několik menších rybářských vesnic, které jsou velmi malebné, krátce jsem se tam stavil, ale neměl více času. Nejbližší větší město je Honnigsvag, kde jsem natankoval a navečeřel se. Uvažoval jsem o trajektu přímo nad Nordkyn, ale nejlibžší prý pluje až další den odpoledne, to nemá cenu. Na benzínce Shell měli luxusní toalety, to jsem ještě neviděl: dvě sošky, tři obrazy včetně Moneta a Renoira, živá kytka. Venku samozřejmě prší.

Díky nízkým mraků už lehce po šesté hodině nebylo moc vidět. Kvůli dešti jsem se rozhodl jet, kam až budu moct, a tam přespat v autě. V dešti a větru stejně nechci spát ve stanu a navíc už je tma.

Poprvé jedu delší úsek v Norsku v noci. Je tu pár rozdílů oproti ČR, kterých jsem si před tím nevšiml: odrazky u silnic jsou jenom někde a čáry na silnici jsou často oprýskané a nejsou z fosforeskující barvy. V důsledku zvlášť při dešti je silnice špatně vidět. Překvapuje mne to, když tu mají tmu v kuse celou zimu. Na druhou stranu mi přijde, že je tu více pouličních lamp, které vedou i k odlehlejším domům na kraji měst. U většiny domů - zvlášť mimo města - také trvale svítí světlo u vchodu. Lidé také často nosí reflexní prvky na oblečení.

Cestou jsem si pustil hudbu. Byl to zvláštní pocit poslouchat Morrisonovo Riders on the Storm v noci a v dešti při jízdě autem liduprázdnými silnicemi - potkával jsem jedno auto za desítky kilometrů jízdy. Jel jsem až do půl desáté, celou dobu - přes tři hodiny - pršelo. Dojel jsem na parkoviště s turistickými informacemi u Adadamsfjordfossenu. Zaparkoval trochu hlouběji mezi stromy. Nefungoval tam mobilní internet.

Po zaparkování jsem si přeskupil věci v autě a šel hned spát. Byl jsem unavený. Najel jsem ten den přes 500 kilometrů. Stav tachometru je 6084, jsou 4 stupně nad nulou a lehce poprchává.

 
Čtvrtek 25.9.

Spaní v autě není zrovna pohodlné, zvlášť poté, co auto vymrzne díky okolní teplotě kolem 3 stupňů. V noci se objevily hvězdy, tak snad čtvrtek bude lepší počasí. Vstal jsem v půl sedmé a první minuty nechal auto vytápět, než jsem se vůbec začal hýbat. Je hezky, polojasno, slunce velmi nízko. Nejdříve jsem byl fotit adamsfjordský vodopád a jezírko před ním, na kterém plave pár labutí.

V osm jsem vyrazil směrem na Nordkyn, nejsevernější pevninský bod Evropy. Před tím ještě dolil olej do auta. Silnice vede polostrovem Nordkyn opět přes náhorní plošiny, kde tentokrát intenzivně sněží a je rovná nula. Jede se ovšem rychle, podobně jako třeba na Aljašce: rovná silnice s pár mírnými zatáčkami a kolem dokola jednotvárná byť hezká krajina.

 
Před jedenáctou jsem přijel k majáku Sletness, nejsevernějšímu majáku, protikladu k Lidnesness, kde jsem byl před měsícem. Sletness je krásný maják s typickým tvarem a červenobílými pruhy. Foukal silnější vítr, ale jsou čtyři stupně nad nulou a občas svítí slunce.

 Vyrazil jsem na procházku kolem majáku, která vede k několika zajímavým místům u moře a především k opuštěné ale dříve významné rybářské vesnici Steinvag. Na začátku mi svítilo sluníčko, potom chvilku pršelo a ke konci byla jen ocelová obloha. Moře bylo celou dobu pěkně rozbouřené. Procházka byla pěkná, ve Steinvagu z původní vesnice moc nezbylo, místo toho je tam nová víkendová chata nevrlého domorodce a spousta bordelu. Po návratu v půl druhé jsem se zahřál čajem z termosky a sušenkou.

Stavil jsem se ještě ve vesnici Gamvik poblíž, kde je pěkný kostel, rozbitá pumpa a zírající Norové na bláznivého turistu. Pak jsem jel zpět na hlavní silnici a směrem k nejvýchodnější oblasti Norska. Na Nordkynu jsem potkal ještě velké stádo sobů, kteří byli ale očíslovaní barevným sprejem na srsti, podobně jako ovce.

Po cestě bylo opět několik úseků silnic rozestavěných. vůbec celou cestu potkávám hodně často stavbu na silnicích, kdy se něco skutečně mění: staví se širší silnice, staví se tunel atd. A vždy ve všední dny tam skutečně spousta lidí intenzivně pracuje.

V šest hodin jsem dojel do Tanabru, usedlosti nazvané podle mostu přes řeku Tana, na křižovatce hlavních silnic. Dal jsem si večeři v grilu a začal řešit ubytování. Počasí není moc hezké a nespal jsem poslední dny extra dobře, proto zvažuji nějaký hostel nebo B&B apod. Zavolal jsem do hotelu ve Vardo, kam bych rád dnes dojel, kolik stojí jednolůžák. Prý 1700 Nok (přes 5000 Kč)! Naštěstí byli ochotní a dali mi číslo na místní guesthouse, kde za noc chtějí 300 Nok. To mi přálo štěstí - v průvodci ani na internetu jsem žádné takové ubytování nenašel.

Od šesti hodin už bývá šero a brzy potom tma. Jak i jeden místní řekl: "Winter is coming." - pořád prší a je chladno, fouká. V půl deváté jsem dojel do Vardo, nejvýchodnějšího místa v Norsku, odkud pojedu ještě kousek dál do Hamningbergu, který je doporučovaný v průvodcích. A potom zpět do Kirkenesu poblíž ruských hranic. Kousek před příjezdem jsem na silnici potkal tři auta loudající se padesátkou na osmdesátce. Nechápal jsem. Předjel jsem je a spatřil čtyřkolku s vozíkem, na kterém byl mrtvý sob - ulovený? poražený? Stejně nerozumím tomu, proč jej nepředjeli.

Stav tachometru je 6598 - jde tu jezdit rychleji na silnicích a tolik se nezdržuji. Nepříjemné jsou ovšem jejich silnice bez středové čáry, jen s dvěma přerušovanými po stranách: jsou úzké a míjení s autobusem/náklaďákem je vždy nepříjemné.

Přejezd do Alty

Úterý 23.9.

Noc byla krušná. Ani ne kvůli zimě, vybavený jsem byl dobře, přestože bylo přes noc lehce pod nulou, ale spíše kvůli nezvyku z tvrdého podloží. Probudil jsem se několikrát, jak mne tlačilo rameno nebo kyčle. V půl osmé byl jeden stupeň pod nulou.

Ráno jsem se opět zahříval horkou čokoládou jako před odletem na Śpicberky. Recepční mi řekla, že kvůli sněhu kolem a nízkým teplotám už je možné mít zimní pneumatiky. Zeptal jsem se, jak to myslí. Prý v Norsku je dopravní nařízení, že v létě se musí jezdit na letních pneumatikách, jinak za to hrozí vysoká pokuta - tisíce Nok za jedno kolo. Připadalo mi to absurdní: jak to mám tedy udělat třeba ve svém případě? Správně bych prý měl jet na letních na začátku a zimní vést s sebou. Je to prý kvůli ekologii. Řekl jsem, že některé norské zákony mi přijdou padlé na hlavu. Připustila, že "Norway has many fucked up laws.". :-)

Dnes jsem chtěl dojet pokud možno co nejdál, alespoň do Alty, většího města uprostřed severního Norska (Finmarky). Jel jsem ovšem oklikou přes Lyngenské Alpy, oblíbené pro horskou turistiku, vysoké až 1800 metrů přímo od moře a se spoustou ledovců a rozeklaných vrcholků. Nejdříve jsem dojel k vesničce Breivik (nechtěl bych bydlet v místě s tímto jménem) a trajektu na poloostrov s horami. Byl tam hezký výhled. Trajekt mi naštěstí plul brzy.

Následně jsem jel do města Furuflaten, odkud vede pěší cesta k ledovci v horách. Zeptal jsem se v místním obchůdku na tu cestu a řekli, že cesta tam a zpět zabere čtyři hodiny. Do toho se mi nechtělo a jel jsem dál. Nebylo moc hezké počasí (zataženo) a spíš už se snažím zbytek Norska vzít svižně, abych se třeba vrátil o den-dva dříve do Prahy a měl čas se aklimatizovat.

 Cesta do Alty byla pohodová. Nejhezčí výhledy na místní Alpy jsou z pravého břehu Lyngenského fjordu, tu odbočku k Furuflatenu jsem si mohl nakonec odpustit. Po cestě bylo pár prací na silnici - ty jsou vůbec dost časté. A hlavně: ve všední dny a často i večer tam lidé skutečně pracují! Místama, kdy se přejíždělo mezi fjordy, se vyjelo do kopců, kde už ležel všude sníh, i přímo vedle silnice. Vyzkoušel jsem zimní pneumatiky a zajel na několik zasněžených parkovišť: fungují. :-) Okolí Alty a následné oblasti jsou kupodivu ale bez sněhu a to i ve vyšších polohách, je tu více stromů, některé dokonce ještě zelené v chráněných údolích. Přibližně od Alty na východ tu je spousta rezavých lesů, je to nádherné.

Před osmou hodinou jsem se ubytoval v kempu Ovre Alta, asi tři kilometry od Alty do vnitrozemí. Ptal jsem se na cenu v penzionu: 750 Nok za noc (ca 2500 Kč) bez snídaně - NE! Spím tedy opět ve stanu, tentokrát si pod sebe dám deku (mám dvě) a schválně jsem si vybral místo s měkčí půdou. K večeři jsem si dal pizzu z místní pizzerie v Altě u odbočky na Ovre Altu: pizzu Speciale, byla výborná (hovězí maso, šunka, žampiony, ananas). Zítra bych rád dojel na Nordkapp a snad i kousek dál.

Stav tachometru je 5519 a v půl jedenácté večer je jeden stupeň nad nulou.

Špicberky: odlet

Pondělí 22.9.

Právě začal pátý týden, už se pomalu blíží konec. Bydlení v guesthousu je snad přímo pravý opak spaní ve stanu: je tu dost lidí, všichni se spolu baví, každý se ptá, odkud kdo je a kam jede a konverzuje se. Není tu moc klidu, osobního prostoru - tím spíše, když se spí v dormitory (palandy) a ne v soukromém pokoji. Už se opět docela těším na stan. Jen otázka, jestli už nebude hodně zima. Příjemné, že jsem si procvičil angličtinu - je dobře vidět, kdo mluví často a kdo ne, kdo je rozmluvený (nebo rodilý samozřejmě).

Tuto poslední noc přibyly na pokoj dvě holky, Angličanka a Francouzska. Potkal jsem je potom při snídani, obě studují v Tromso lidská práva. Říkají, že v Tromso, když odlétaly, sněžilo a všude leží sníh. Mám trochu obavy ze stanování.

Před jedenáctou jsem se checkoutoval, zavazadla nechal v úschovně v penzionu. Venku je -2 stupňů, skoro nefouká, je zataženo. Na jedenáctou hodinu jsem se domluvil s muzikantkou z kostela, Randi, že bych si ji mohl vyfotit. Je to pohledná blondýnka, "typická Norka" a byla velmi příjemná. Při focení jsme pokecali:vystudovala hudební akademii v Oslu, obor terapie hudbou, byla v Indii a Jižní Africe pomáhat s dětmi, nyní hraje na klavír v kostele. Přišla sem teprve před 11 dny. Po focení venku jsem ji fotil i chvilku v kostele. Sedla si za klavír a asi pět minut improvizovala. Mělo to příjemnou atmosféru. Zvlášť v kombinaci s tím, že zanedlouho jsem odlétal ze Špicberk, bylo to takové rozloučení se Špicberkami. Škoda, že jsem to nenatočil na video, kde je i zvuk, jen fotil.

Bylo asi půl jedné a letadlo mi letělo před třetí hodinou. Šel jsem se do města naobědvat. Následně v jednu hodinu jsem si zavolal taxíka, aby mne dovezl ke guesthousu, kde jsem měl zavazadla, a potom zpět do města, abych poslal pohledy. Něco to stálo, ale nechtěl jsem ztrácet čas pěší cestou tam a zpět = ca 30-40 minut. Před druhou hodinou jsem odelal pohledy a následně odevzdal velké zavazadlo na letišti. Měl jsem tak asi půl hodiny posledního času něco nafotit. Letiště je hodně malé a přímo na pobřeží. Vyšel jsem ven a fotil zmrzlá jezírka vody před mořem a ledovce a hory na obzoru. Také jsem si vzal pár kamínků z pláže na památku, byly tam všechny možné barvy: černé, šedé, hnědé, žluté, růžové, červené, oranžové... Svítilo slunce a voněly tam chaluhy, nefoukalo, byl to krásný moment.

 

Letadlo bylo opět téměř plné. Tentokrát jsem seděl u okénka a fotil výhledy z letadla - stály za to. Asi bych se měl na Špicberky vrátit třeba v dubnu, kdy je prý vrcholná sezóna protože už není taková zima, už je světlo, ale ještě je všude sníh a řeky jsou zamrzlé, dají se používat sněžné skútry a procestovat tak výrazně širší okruh kolem Longyearbyenu než v létě. Fotka: Longyearbyen z letadla.

V Tromso je krásně, svítí slunce, všude je nasněženo téměř až k moři, na horách všude. Po opuštění letiště jsem si šel vyzvednout auto, které tam na mne naštěstí počkalo a našel jsem je. A následně jel do blízkého velkého obchodního centra poohlédnout se po náradním kabelu ke svému poškozenému k GPS modulu pro foťák. Kabel se mi poškodil při šplhání na kopec nad Longyearbyenem. Zkusil jsem tři obchody, které se odkazovaly jeden na druhý, ale nic. Holt není to tak velké město a není tu skutečně velký fotoobchod jako např. Megapixel nabo Fotoškoda v Praze.

Navštívil jsem nejsevernější Burger King na světě v Tromso a šel se ubytovat opět do Tromso kempu. V sedm hodin večer se stmívalo a byly 2 stupně nad nulou. V osm hodin skoro tma - na Špicberkách slunce zapadlo asi v půl osmé a vidět bylo až do deseti večer. V Praze naopak je přes 15 stupňů, stejně tak ve Stavangeru a jinde na jihu Skandinávie. Místo, kde jsem měl stan v kempu, je pod sněhem. Mám obavy ze zimy tuto i další noci, možná to nakonec zkrátím kvůli zimě a nebo budu spát v autě (nepohodlné) / hostelech (je jich málo otevřených na severu). Neměl jsem už ani moc sílu psát blog ani si číst. Spát jsem šel kolem desáté - dvě deky, tlusté ponožky, čepice a termooblečení na sobě. Stav tachometru je ca 5062 km.

Pár dalších zajímavostí od Špicberkách: Špicberky nejsou stát, je to území, které na základě dohody zainteresovaných států je pod správou Norska, ale všichni mají stejné postavení bez ohledu na státní příslušnost. Tím, že to není stát, není možné mít Špicberskou státní příslušnost, a proto, když je nějaká žena těhotná na Špicberkách, musí odletět jinam (např. do své vlasti) a porodit tam. Předpokládá se, že každý člověk na Špicberkách má nějakou svou vlast. Na Špicberkách se platí daně, ale výrazně nižší než třeba v Norsku, děti tam chodí bezplatně do školy, základní lékařská péče je bezplatná a staří lidé - kteří tam pracovali - pobírají starobní penzi. Ale nevyplácí se žádné sociální dávky jako dávka v nezaměstnanosti apod. - kdo tam nenajde práci a nemá peníze, nemá tam co dělat, každý je tam z vlastní vůle. Mimochodem, kostel v Longyearbyenu je nejsevernější kostel na světě. Název města je odvozený od Amerického obchodníka Longyeara, který v okolí objevil uhlí a město počátkem dvacátého století založil.