V 10:50 jsem dorazil na letiště. Parkuji na venkovním nejlevnějším dlouhodobém parkovišti pouhých pár set metrů od terminálu, je to P11, auto je hned vpravo od vjezdu a stojí 610 Nok na týden.
Let jsem akorát stihl. Je prakticky plný, klasická velikost letadla 737-800, ca 30 řad sedadel po šesti. Je tu zájezd Japonců, potom lidé na nějakou konferenci nebo meeting, spousta lidí oblečená jako do města, slušně, v hezkých nízkých botách. Čekal jsem spíš vrtulové malé letadlo a lidi navlečené do bund. Později jsem si potvrdil, že bylo dobře, že jsem se oblékl a obul jak se stalo, protože Longyearbyen je velmi špinavé město plné tmavého bláta, kaluží a štěrkových silnic a stavenišť. Na fotce letištní plocha v Longyearbyenu:
Po příletu jsem si vyzvedl zavazadlo a šel do letišního autobusu, který rozvážel lidi po jejich hotelech. Můj hotel - vlastně jen penzion - je za městem, takže jsem byl poslední a než se všichni usadili do autobusu, potom zaplatili, a potom byli odvezeni, dostal jsem se po příletu ve dvě odpoledne do penzionu někdy po třetí.. Na druhé fotce můj penzion.
Longyearbyen, hlavní a v podstatě jediné "město" (ostatní jsou jen usedlosti s max pár desítkami lidí), není hezké. Vypará jako tábor, všude se válí harampádí, mimo dvou-tří hlavních silnic jsou ostatní hliněné a černé, všude je plno bláta, rezidentní domy vypadají jako bytovky pro dělníky, vypadá tak i luxusní hotel Radisson, je tu hodně průmyslu. Skutečně, spíše než město, tj. osídlené místo s nějakou historií, to vypadá jako tábor. Trochu podobný pocit jsem měl z měst / osad na jihu USA a nebo na Aljašce, ale tam města mějí nějaké centrum, které vypadá skutečně jako město. Tady ne. O Islandu nemluvě, ten je, stejně jako Norsko, malebný, vesnice jsou rybářské. Zde všechno začalo těžbou uhlí a leckde ještě pokračuje.
Po ubytování jsem se šel projít městem. Nějakou dobu pršelo, potom tolik ne. Rychle se to tu střídá. Teploty byly mírné, kolem osmi stupňů nad nulou, ale silný vítr s deštěm pocit zhoršovaly. Do centra města to jsou z penzionu dva kilometry, které mi zabraly asi hodinu. Fotil jsem. Chtěl jsem se zeptat v informacích na možné výlety, abych si naplánoval další dny, ale dorazil jsem tam těsně pozdě. Zavírali v pět.
Akorát jsem ale potkal mladou ženu, která tam pracovala, jak odcházela z práce. Řekla, že na penzionu dělá v recepci večer, že se mám stavit, že mi pomůže něco vybrat. Byla moc ochotná, možá až malinko příliš. Zmínil jsem se, že bych si nějaký den pronajal auto a projel si to tu křížem krážem. Řekla, že mi půjčí své, když natankuji a potom projedu myčkou.
V Longyearbyenu je omezená zóna, kam lidé mohou chodit pěšky beze zbraně. Je to jen centrum, kde kvůli hluku a provozu aut nikdy nechodí lední medvědi. Mimo tyto hranice je povinnost mít s sebou pušku - na kterou ale je nutné mít povolení od guvernéra. Pro cestu autem to neplatí - naštěstí. Běžně se na volných prostranstvích vyskytují sněžné skůtry:
Zeptal jsem se potom ještě na nějaké rady v hotelu Radisson, který je spojený s jednou místní cestovkou (samozřejmě se zavřenou kanceláří). Velmi ochotná recepční - přestože tam nejsem ubytovaný - mi pak poradila, ať zajdu k nim do baru, že barman má svojí loď a je fotograf, mohl by mi dát nějaké tipy a nebo občas bere na loď turisty a dělá s nimi výlety. Přišel mi to dobrý nápad.
Zašel jsem do baru. Barman z Brazílie byl příjemný, ochotný, poradil mi, které výlety jsou lepší a které horší. Také řekl, že ještě s dalším průvodcem pořádá cesty po Špiberkách na přání na 2-5 dní zaměřené na focení divokých zvířat - ledních medvědů samozřejmě, ale i dalších. Půjčují k tomu speciální objektivy k velmi dlouhou ohniskovou vzdáleností, které jsou pro focení např. ledních medvědů nezbytné (= aby člověk mohl zůstat daleko). Dělají cesty i sněžnými skůtry na východní Špiberky, kde jsou velké ledové pláně a je to tam velmi malebné arktickým způsobem. Ukázal mi své fotky a jsou skutečně krásné, je to fotograficky velmi vděčné žít na takovém místě. V baru jsem si dal whiskey na zahřátí a potom pizzu k večeři, už bylo sedm hodin. Hráli tam dobrou hudbu, mj. Pink Floyd a Creedens.
Návrat na penzion byl otravný, bylo po osmé hodině, sice stále vidět, ale prudký studený vítr, byl jsem unavený a trmácel jsem se dva kilometry do kopce proti větru. Na penzionu mne ještě odchytla recepční (jak jsem ji potkal u turistických informací) a ještě jsme se bavili o možnostech. Je Ruska, trochu prosazovala cesty k ruským osadám. Druhá fotka je věž, po které jezdily vozíky s uhlím do třídírny. Celé okolí Longyearbyenu je těmito věžemi poseté, právě zde byla ona třídírn - zajímavý je žebřík po pravé straně - zcela bez jištění.
Večer jsem také potkal spolubydlící, je to mladá Číňanka studující v Hamburgu evropskou urbanizaci. Za rok se vrací zpět do Číny. Milá, nepříliš povídavá. Ještě jsem si chvilku četl a usínal před půlnocí.
Středa 17.9.
Přes noc sněžilo a celou středu bylo lehce pod nulou, na kopcích kolem ležel lehký sněžný poprašek, malebný, rozhodně hezčí než šedivé hory. Vstal jsem v osm. Měl jsem trochu blbou náladu, nevěděl jsem, jak si další dny naplánoval a hrál jsem si s myšlenkou strávit dalších 5 dní totálním flákáním: čtením knížky (jsem už ale v půlce), psaním pohledů a samozřejmě jídlem.
Přišlo a přijde mi ale stále, že ve srovnání s Islandem vychází lépe Island. Špiberky jsou mnohem více arktické - už tím, že jsou o 12 stupňů severněji - ale mají jen následující hlavní atrakce: doly na uhlí, ledovce, krajinu, lední medvědy. Island má krajinu i ledovce, oboje snáze přístupné a spoustu dalších věcí. Jen ti medvědi sházejí. :) O cenách nemluvě. Tím, že tu není infrastruktura, tak je vše drahé a ne většinu věcí je nutné dělat přes místní cestovku.
Ráno jsem zašel do včera zavřené cestovky a objednal jsem si na neděli, kdy má být moc hezké počasí (ťuk ťuk) celodenní výlet lodí k městu duchů Pyramiden, kde se až do devadesátých let těžilo uhlí, a k ledovci po cestě - rovněž se prý v oblasti pohybují lední medvědi, mohla by být šance je z dálky z lodi vidět - aspoň jako malé bílé chundelaté tečky.
Pak jsem si půjčil auto, stařičkou Toyotu, sice bez zvedlého podvozku, ale má hřebíky na kolech a pohon na všechny čtyři. Je to ovšem stařeček, ruční okénka, skřípající řazení atd. Vzal jsem si rukavice, venku je dnes příšerně - celé dopoledne sněžilo (a zmiňovaný mráz a vítr), koupil si sendvič k obědu a vyrazil nejdříve směrem k letišti = k velkému fjordu.
Asfaltová silnice končila u letiště. Následovaly kilometry štěrkovou cestou, kterou zřejmě moc neudržují, byla v hrozném stavu a aktuální špatné počasí tomu nepřidávalo. Jel jsem 20 km/h a auto postupně dostávalo hnědou barvu od bahna. Místama se ale vyjasnilo a slunce dělalo krásné tvary na horách, výhledy byly luxusní. Jel jsem, až kam jsem si s tím autem troufal. Překvapovalo mne, že tam byly další a další samostatné usedlosti, vypadaly jako sruby - daleko za značkou ledního medvěda, ohraničující bezpečnou oblast pěšího pohybu, a s šílenou silnicí.
Asi ve dvě hodiny odpoledne jsem se vrátil a vyrazil na opačnou stranu, kam až vedla směrem dovnitř malého fjordu u Longyearbyenu. Tímto směrem je několik zavřených dolů na uhlí. Jel jsem až k tomu nejvzdálenějšímu s číslem sedm, který je na kopci proti údolí. Vyjel jsem nahoru - nikde nejsou žádné zákazy - a málem mne odfoukl vítr. Byl opravdu hodně silný, téměř nešly otevřít dveře od auta a nebo rovně stát, navíc samozřejmě studený. Výhled dolů na údolí, kde je Longyearbyen, byly ale luxusní a viěl jsem soby.
Popletl jsem si čas a pospíchal dolů už ve čtyři hodiny v domnění, že jedu pozdě, přestože jsem měl auto vrátit v pět. Zbývalo ale natankovat a auto umýt - bylo velmi špinavé. Ani jedno se mi nepodařilo a trvalo mi hodinu: u čerpací stanice byl nápis, že je to selfservis (člověk strčí platební kartu do automatu a zaplatí bez obsluhy), ale nikde nebylo nic na platební kartu, obchod vedle už zavřený. Na myčku jsem koupil kupón v místním kiosku (stál šílených 240 Nok = přes 800 korun), ale myšku i přes navigaci asi čtyř místních lidí nenašel, další čtyři o ni nevěděli. Auto jsem tak vrátil, abych majitelku nezdržoval, končila v pět hodin v práci. Kupon jsem jí chtěl nechat a za benzín zaplatit přímo - ujel jsem asi 90 km - ale urazilo jí to (přitom mi před tím říkala, ať natankuji a auto umyji).
Teď odpočívám, píšu, piji čaj a chystám se na večeři. Je tam pořád co fotit a zkoumat, ale mám toho mrazu už dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat