Ledovce a horská silnice č. 55

Neděle 31.8.

Definitivně mám za sebou první týden. Časově se zhruba držím plánu. Včera večer mne ještě napadlo, že je zajímavé porovnat, za jakých zvuků člověk v kempu usíná. Často je to provoz aut, protože kempy bývají u silnic, ale často je to tu také u zurčení nebo bouření řeky. V sobotu večer to byla ledovcová prudká řeka, dnes v neděli také, ale třeba druhá noc u Stavanberu byla poblíž jeho letiště.

Dnes ráno byla zima, šest stupňů v sedm hodin, holt je to hned u ledovce, oblačno, ne úplně zataženo. Už je tušit, že mne čekají v následujících týdnech drsná rána, pokud budu i nadále spát ve stanu. Časem přijdou asi i ranní mrazíky. Při balení stanu se mi ráno zasekl ošklivě zip. Lehce jsem se rozčiloval, nepodařilo se spravit, naštěstí je oboustranný, budu používat jen druhou stranu. Vyjel jsem z kempu po osmé, bylo osm stupňů.

Nejdříve jsem zajel k Nigaasbreenu, když už tam spím, zaplatil 40 Nok mýto na silnici a vyfotil si jej v ranních paprscích slunce mezi mraky. Zaváhal jsem, jestli se nevydat přímo k němu, je to buď krátká plavba lodí (od 10 hodin) a nebo půlhodinová cesta jedním směrem. Odložil jsem to na cestu zpět. Teď jsem jel na konec této horské silnice ke Styggevatnetu, umělé nádrži mezi ledovci, kterou doporučovali v Lonely Planet.

Nádrž je fajn, byla tam kosa, zataženo, ale fajn, ledovce krásné, bohužel až za tou nádrží. Byly tam loďky na břehu, takže nějaká firma asi pořádá výlety k těmto ledovcům. Když jsem odcházel, akorát taková skupinka přijela. Firma se jmenuje RiverPig a pořádají plavbu lodí k ledovci a potom chození po něm, ca na 4 hodiny. Na to jsem čas neměl, tak pro příště a pro lepší počasí. Je fajn, že na rozdíl od Nigaardsbreenu zde je mnohem méně lidí a ledovec je také krásný.

Stejnou cestou zpět - celá horská silnice je jednosměrka - jsem viděl konečně známé norské záchrané chaty: malinkatý kamenný domeček s drnovou střechou s kamínky, pár poleny, slaměnou postelí, okýnkem a pár věcmi k snědku. Rozkošná. Když jsem přijel k Nigaardsbreenu podruhé (při cestě zpět od nádrže), bylo zataženo, vykašlal jsem se na to a jel dál. Ledovců bude jště dost - při nejhorším kvanta na Špicberkách. ¨

Rovněž pro příště jsou doporučení Němce, který mi předevčírem pomohl ze škarpy: Dombas, park Dovrefjell, kde jsou k vidění nějaká zvířata (mufloni??? něco takového), sněžnou horu tamtéž, že je tam krásný výhled, horskou silnici Sladasvegen a město Alesund. Bohužel vše toto je pro mne dost z ruky - jedině Alesund je trochu po cestě, ale města teď nevyhledávám.

V jednu hodinu jsem se vrátil na silnici číslo 55 a vyrazil směrem do Lomu, tato silnice je slavná horská silnice skrz nejvyšší norské hory s výhledem na ně a na horská jezera a ledovce. Už jsem ji jednou jel před šesti lety a tehdy v červenci tam byl sníh a na jezerech kry. Začíná ovšem u fjordu v Gaupne. Měl jsem hlad a hledal něco k jídlu, ale nikde nic. V podstatě jsem neplánovaně přežil celý den na miniSnickerskách a ovoci. Obecně na okreskách i ve všední je hodně málo aut, až to působí někdy zvláštně, jako kdyby člověk jel někam špatně. Počasí vypadlo nadějně, mraky byly lehce potrhané, doufal jsem, že v horách něco uvidím. Bylo teplo, 18-20 stupňů (u fjordu).

Ve městě Skjolden (čte se Šoldn) jsem viděl odbočku na Unres, 30 km po silnici. Urnes jsem původně zavrhnul, že trajektem atd je to na dobré 2-3 hodiny celý výlet, ale toto mne zlákalo. Do Unres jsem dojel ve tři hodiny. Tento kostel, nejstarší dochovaný v Norsku, je na seznamu Unesco, má krásné vyřezávání zvenku i uvnitř. Bohužel dovnitř se člověk dostane jen se zakoupením lístku a ani potom tam nesmí fotit, tak jsem si jej nekoupil. Vnitřek je vidět na Googlu. :-) Měl jsem hlad, zašel jsem do otevřené kavárny u kostela. Měli tam jen pár koláčů a suvenýry, už je prý všechno pryč, jak je konec sezony. Ptal jsem se, proč tam nemají venkovskou hospodu, proč v Norsku se tohle nevede. Je to prý tím, že lidé žijí hodně roztroušeně a nevyplatí se to, v Urnes žije trvale 25 lidí a přitom to vypadá jako městečko. Doporučila mi právě "Šoldn". Koupil jsem si aspoň nějaké suvenýry. Vnější vyřezávání na kostele:

Za Šoldnem (kam jsem se vrátil) vede 55tka prudce do kopce. Doufal jsem aspoň v benzínku. Zde, podobně jako často u nás, benzínky obvykle nabízí rychlé občerstvení, hot dogy, hamburgery, někdy i kebab nebo pizzu, je to rychlé, kupodivu poměrně kvalitní a za rozumnou cenu (hot dog kolem 50 nok, kebab nebo burger kolem 100 nok - pro srovnání normální jídlo v retauraci 200 nok a více, normální čína 100-150). Benzínka byla, ale o víkendu s obshluhou pouze 3 hodiny denně. A to byla poslední na dalších 80 km.

Silnice posléze prudce stoupá skoro kolmo do kilometru a potom pozvolněji k vrcholu, který je v ca 1450 metrech. Na začátku jsem zuřivě fotil, vrcholky byly v mracích, ale i tak to bylo dramatické. Později, kolem šesté hodiny, na mne dolehl hlad a zima - nahoře bylo 6 stupňů a foukalo - a vše bylo v mracích. Roční období je zde již ranný podzim, vřes je barevný. Ale sníh není, natož kry na jezerech. Přesto se blíží doba na vytáhnutí termosky.

Popovídal jsem si ještě s ovcí u jedné vyhlídky - ovce jsem vůbec všudepřítomné a rády chozí nebo stojí po silnicích. A jel do Lomu. Lom je oblastní centrum, okresní město, bylo jisté, že zde bude něco teplého k jídlu i kemp. V Lomu je také krásný kostel, musím si jej zítra vyfotit. Dal jsem si kebab na benzínce, která mi prodávala pochopitelně krásná norská blondýnka, jakých je tu ve službách plno. V kempu jsem jediný.

Zítřek je velká otázka. Bude záležet na počasí. Mám připravené tři varianty. Buď bude zataženo nebo hůř, pak si prohlídnu zvolna Lom a pojedu na cestě dál na sever. Pokud bude ráno hezky, vyrazím na základní tábor pod Galdhopiggenem. Pokud bude hora - nejvyšší ve Skandinávii a zvládnutelná i jako túra - v mracích, sjedu si znova nejhezčí část té horské silnice, která vede poblíž hory, jestli bude super krásně, zkusím horu pokořit, nebo aspoň její část.

V Norsku jsem najel 1581 km, je 12 stupňů a žerou mne komáři. (Fotky dnes nejsou tak hezky barevné, protože bylo zamračeno a šedivo, musím je trochu zretušovat posléze. Např oba ledovce byly jasně sytě modré.)

Vettisfossen

Sobota 30.8.

Jak už jsem dříve psal, na dnešek jsem si připravil vodopád Vetisfoss a ranní vstávání, aby mi to nezabralo celý den. Šel jsem brzy spát, probudil jsem se někdy kolem šesté a nechtělo se mi vstávat, ale již jsem byl probuzený. Venku bylo zcela zataženo. Rozmýšlel jsem se, jestli se na vodopády nevykašlat, ale nakonec jsem rozhodl pro s malým stativem = vstal, v půl sedmé.

V osm jsem vyrazil z parkoviště k cestě na vodopády. Je to několik vodopádů za sebou ve stejném údolí, poslední je Vetisfoss, vzdálený 7 kilometrů, vodopád s nejvyšším jedním stupněm v Norsku, ca 400 metrů. Byla to osamělá cesta, k farmě Veti, po které se vodopád jmenuje (foss = vodopád), to je ca 5.5 kilometrů a nepotkal jsem takřka nikoho. Cestou je ošem luxusní vodopád Hjellefossen přímo na údolní řece, jeho focením jsem strávil přes půl hodiny a dal si v půl desáté svačinku. Voda je ledovcová a má neskutečnou sytě tyrkysovou barvu.

Obecně, jak bylo zataženo, fotilo se hůře, snad něco vyjde. Po doražení k Veti v deset hodin jsem mohl jít buď pod vodopád - jedna cesta půl hodiny, ale vodopád je dolní část vodopádu je schovaná za skálou - a nebo nad vodopád, jedna cesta přes hodinu a stoupání 400 metrů, ale vodopád je vidět celý. Šel jsem nahoru. Bylo to strašné. Cikcaková kamenná nekonečná cesta. Funěl jsem jako slabá lokomotiva. Např na této fotce jsou skály vysoké stovky metrů (odhadem 300-600), ale špatně to jde zachytit...

Vetisfoss je zeshora moc pěkný. Člověk musí být opatrný, aby snahou zahlédnout jej celý neztratil půdu pod nohama. Zajímavé, že zhruba od středu své výšky už je vodopád jen vodní tříšť, proud vody nedrží pohromadě, tím více, když zafouká. Nahoře na kopci byly již také pěkné močály, barevná vřesoviště a borůvčí a další bobule. Připomnělo mi to Skaftafell na Islandu, kde jsem byl na podzim. Vůbec Norsko na podzim musí být ohromující, jak celé ty strovky metrů vysoké srázy a fjordy se rozehrají barvami - jsou poseté listnatými stromy. Farma Veti:

A konečně Vetissfoss (pro měřítko: to na skále nahoře malé jsou vztrostlé stromy):

Vrátil jsem se zhruba ve tři hodiny odpoledne, focení 200 fotek chvilku zabere a nejsem v kondici. Celkem to bylo stoupání/klesání asi 700 metrů a vzdálenost ca 14 kilometrů. Na to bylo to zatažené počasí fajn, byl chládek. Měl jsem hlad. Na pozdní oběd jsem vyrazil opět do Číny v Ovre Ardalu, měl jsem chuť na normální jídlo, maso, omáčku, rýži. Samozřejmě, že jako vždy, když jsem hladový a unavený (= vzteklý), je v restauraci nějaké vřískavé nebo pištivé nebo zkrátka projevující se dítě. Ale jídlo všechno spraví.

Z Ovre Ardalu jsem jel do Sogndalu, naprosto přesně trefil trajekt, rovnou do něho najel ze silnice a on za mnou zavřel. Všiml jsem si, že mi v auto uvnitř hodně voní trávou, jak tam mám rozložený stan, abych schnul. V šest hodin jsem dojel do Solvornu, odkud se jezdí přes fjord do vesnice Urnes, kde jse na Unesco zapsaný jejich kostel, také s krásým vyřezáváním. Bohužel trajekty tam takto "pozdě" už nejezdí. Na fotce zde fjord na trajektu do Sogndalu:

Přenocovat jsem dojel k ledovci Nigaardsbreen do přilehlého kempu. Těšil jsem se na sprchu, dal si nudlovou polévku - můžu doporučit od Knorru, jsou jedlé. Teď večer zjišťuji, co mne kde požralo, ničeho jsem si nevšim, ale kolem pěti štípanců na sobě mít budu. Na cestě ze Sogndalu také často pršelo, někdy více, někdy méně, při stavění stanu už naštěstí ne.

Stav norského tachometru je 1323 km (dnes jsem najel ca 130 km), je 9 stuňů a dosud jsem nafotil ca 2500 fotek, to je strašlivé, teprve za týden!

Laerdal a okolí

Pátek 29.8.

Vstával jsem v 7.30, začíná to být zhruba standardní čas. Ráno jsem provedl obvyklé rituály, skládání stanu, sušení stanu, skládání všech saků paků do auta hala bala za sedadlo spolujezdce, udělání čaje na plynovém vařiči - je to na něm rychlejší než v rychlovarné konvici. Chlazení čaje, k jídlu jsem si tentokrát dal vločky.

Další den s dokonalým počasím, naprosto jasno, bezvětří, kolem 15ti stupňů, na sluníčko bezpečně na tričko. V devět jsem vyjel z kempu, ale cesta vedla kolem městské umělé písečné pláže - obvykle tu jsou pláže kamenné - a tam jsem se zdržel. V tom počasí jsou ty úzké fjordy s vysokými útesy nádherné, fotí se přímo samo. Bylo těžké odjet.

Měl jsem v plánu horskou silnici do Laerdalu, kterou nyní nahradil nejdelší tunel světa, téměř 25 kilometrové monstrum, a která šplhá do výšky až 1300 metrů, aby opět spadla na druhé straně k moři. Po osmi kilometrech je umělá vyhlídka nad stromy, ze které je vidět město doslova z ptačího pohledu a krásně celý fjord. Místy je trochu vidět i včerejší Undredal. Cestou jsou tam i vysoko v útesech farmy, některé stále funkční. Neumím si představit tam žít, zvlášť v zimě musí ty serpentiny být vražedné.

Nahoře už je solidní tundra, jen vřes, pár křoví, kameny a skvrny sněhu. Nikde nikdo. Nemohl jsem si vybrat lepší místo k uvíznutí ve škarpě. Inteligentně jsem se otáčel na úzkém místě a zadními koly sjel do příkopu, že mi auto sedělo na vozovce. Přední kola se z toho nevyhrabala. Naštěstí nic neteklo. Vyřešil to poblíž parkující Němec s karavanem, který před zadní kola dal brzdící bloky pro karavany a připojil dopředu hák na vytahování a jiné osobní auto mne vytáhlo, šlo to hladce. Vůbec jsem netušil, že mám nějaký tažný hák k přišroubování dopředu. :-O S Němcem jsme ještě pokecali a vyměnili si tipy na Norsko / Island. Také tam byly ovce na silnici.

Na jednom místě bylo cosi, nejspíše uměle vyvořený medvědí brloh a v něm uvnitř za sklem byl spící medvěd s hromadou harampádí kolem. Zřejmě to mělo něco symbolizovat. Je fakt, že z Norska obecně medvědi téměř vymizeli - až na nejsevernější oblasti u Švédska.

Do Laerdalu jsem dojel asi ve tři hodiny odpoledne po obědě. Proti předchozí představě zpoždění asi tři hodiny. Dál jsem jel na asi nejhezčí původní kostel v Norsku, Borgund Stavkyrkje, kostel z roku 1150, celý černý díky nátěru dehtem proti korozi vodou, zdobený dračími hlavami a ornamenty, které mají symbolizovat symbiózu severských pohanských bohů a křesťanství. Je to krásný kostel, snad dokonce na seznamu Unesco.

Cesta ke kostelu je tradiční historická cesta Norskem, pomalá, ale krásná s mnoha vodopády a soutěškami. Cestou je tam vidět i opuštěná farma pěti budov, kde rodiny mívaly až 12 dětí. Nebo poničená stezka pro pěší s částmi trasy v kameni zachovalými a částmi ne, taková cesta pro duchy. Na skále nad vodou je vidět zbytek ukotvení cesty:

Večer jsem jel do Ovre Ardal, kde je vodopád Vetisfoss, údajně s nejvyšší kaskádou (single drop) v Norsku. Už jsem jsem jej viděl před šesti lety, kdy jsem byl v Norsku poprvé, ale tehdy se zcela jiným fotovybavením. :-) Do Ardalu jsem dojel v šest večer, k parkovišti k vodopádu o chvilku později. Bohužel k němu vede dvě hodiny chůze dlouhá cesta, nechám si jej na zítřek dopoledne, snad se mi podaří brzy vstát.

Ubytoval jsem se v nedalekém kempu. Poblíž se tam pohybovalo podivné individuum s pivem, asi 40ti letý domorodec, říkal že o víkendu tam bývá hudba, možná bude i dnes. Na recepci to rozporovali. Byl podezřelý, tak snad se tu skutečně nekrade, nechal jsem tam rozestavěný stan, když jsem jel na večeři. Večeřím čínu, opět po delší době, byla fajn, dost pálivá. A je tu zásuvka k zapojení notebooku. Mimochodem, v Norsku se Fanta jmenuje "Solo".

Stav tachometru je 1180 Norskem, je 15 stupňů a lítá tu nejvíce komárů, kde jsem zatím byl. :-)

Z Norheimsundu do Aurdalu

Čtvrtek 28.8.

Dodatek ke včerejšku: při příjezdu do Northeimsundu kvůli focení jsem zastavil u nějaké farmářky, která tam měla ovce - viz poslední fotka předchozího postu. Tato farmářka prodávala své ovoce tím způsobem, že u silnice měla malý stánek, na něm ovoce a zavařovačku s nálepkou: košíček za 15 Nok. Sama vůbec nebyla přítomná. Sympatické, že to fungovalo. Vzal jsem si košíček švestek - výborných a dobře fungujících jako blesková dodávka energie - a hodil mince do zavařovačky. :)

Ve středu večer jsem ještě večer fotil naproti přes záliv pěkný dům u jezera a noční světla města. Vstával jsem opět po sedmé. Bylo neskutečně krásně, opět. Nechtělo se mi ani moc odjíždět, byl jsem lenivý. Toto byl můj výhled ze stanu:

Nejdříve jsem jel k vodopádu kousek za městem, dá se jít za ním, ale jsou tam betonové chodníčky a železná zábradlí a vodopád hezký ale ne tak vysoký, v důsledku spíše připomínka Aldeyarfossu z Islandu, který není tak civilizovaný a je mnohem větší.

Podle plánu bych měl jet do Granvinu podél fjordu a potom dál po sedmičce na Geilo na východ, pak se stočit doleva na padesátku a dojet takto do Aurlandu. Je to zajížďka přes sto kilometrů + trajekt oproti nejkratší cestě, proto jsem to zavrhl a zkrátil si cestu přes Foss rovnou do Aurlandu. Jen mi bylo líto Kjasenské farmy, která je dle průvodce rozkošná a vede do ní jednosměrný tunel, kde v každou půhodinu je vjezd povolen z jedné strany.

Měl jsem naprosto jasno, ale při pohledu k Bergenu - podél fjordu na západ - tam bylo hodně ošklivo. Zřejmě Bergen splňoval svou pověst, že jde o nejdeštivější město v Norsku. První dechberoucí věc bylo jezero Oppheimsvatnet, bylo bezvětří a jasno, totální kýč všech kýčů.

Po městě Voss, které je známé svými sportovními aktivitami, následovaly tři nádherná úzký údolí: jedno přímo na hlavní silnici hned za Vosem: Naeroydalen, stovky metrů vysoké kolmé stěny kolem potoka a farmiček, dole byla tma a zima - téměř o 10 stupňů méně než u fjordu. Druhé krásné údolí je na úzké odbočce na Unredal.

Unredal je zatím nejhezčí místo, kde jsem byl. Malé městečko na vedlejší jednosměrné silnici u fjordu mezi strmými vysokými skalami s kostelem z počátku 12. století: malinkatý kostelík z dřevěných latí. Naobědval jsem se tam, trénovali mladí mořští kajakáři a samozřejmě fotil. Strávil jsem tam dvě hodiny, Undredal je zkrátka unreal. :-)

Třetí údolí bylo Flamské. Flam je obětí návštěv velkých výletních lodi (něco jako Costa Concordia) a toto malinkaté městečko to nese těžce, mají tam i takový nápis. Ve Flamu začíná krásné dlouhé údolí končící vodopády a malebnými skalami. Část je vidět jen ze železnice nebo vícedenní túře, část je i pro lidi. Podcenil jsem rozlehlost tohoto údolí a myslel, že to bude na chvilku - strávil jsem tam 3 hodiny.

Na konci byla štěrková silnice s U zatáčkami na první rychlostní stupeň a z jedné strany skála, z druhé strany útes označený balvany, akorát siroká na osobní auto. Norsko je vůbec hodně test řidičů, jak dobře znají šiřku svého auto. I na hlavních tazích tu jsou úzká místa kolem skal nebo nad fjordem, kde se auta musí opatrně vyhýbat. Fotil jsem a na konci narazil na stádo koz s kůzlaty přímo na cestě. Byly pochopitelně zvědavé a očuchávaly i ochutnávaly můj stativ. Vydržel. Toto byl pěší tunel, asi 150 metrů dlouhý, neosvětlený: trochu strašidelný.

Na noc jsem skončil v Aurdalu, zítra pojedu po horské silnici do Laerdalu, a potom oklikou do Ovre Ardal, kde je poblíž krásný vodopád a je to už blízko těch nejvyšších norských hor. Tato oblast vnitřních fjordů by bohatě vydala na samostatný pobyt, takto jsem tak trochu "na útěku", ale to kempování v přírodě je fajn, aspoň dokud není opravdu zima, teď poslouchám zurčení ledovcové řeky a v devět večer je vidět. Už je ale vidět, že se blíží podzim, žloutnou a padají první listy... Je 11 stupňů (přes den bylo kolem 15-20 vyjma Naeroydalenského údolí) a najel jsem v Norsku 997 km.

Kazatelna a dál

Úterý 26.8.

Vstal jsem v půl osmé, byl nádherný téměř jasný letní den. Zdály se mi nějaké šílené sny. Ráno jsem se pořádně zhygienizoval, a potom ještě pokecal s bludným Holanďanem v kempu vedle, který tam byl s jasně oranžovým starým klasickým armádním Land Rover Defenderem. Mladý kluk s přítelkyní, to auto byl jeho dětský sen. Doporučil jsem mu Island, kde se takové auto skvěle využije na brodech a horských cestách.

Z kempu jsem vyjel v deset. Jel jsem na Preikostelen (Kazatelna), jedna ze známých turistických atrakcí: 600 metrů vysoká skála čnějící přímo kolmo nad fjordem. Odbočil jsem podle značek, což byla chyba = nejel jsem po hlavní silnici ale nejkratší cestou vedlejšími, byť asi hezčími, bylo tam krásné jezero s kempem. Takhle si představuju kempařskou idylku.

Následoval přívoz na Lysebotn a za chvilku Preikostelen. Už před parkovištěm byla spousta zaparkovaných aut podél silnice. Parkoviště bylo obroské, placené a téměř plné. Byl krásný den, 19 stupňů, všichni vyrazili na Kazatelnu.

Kazatelna je fajn. Samotný útvar je pěkný, ale nejvíce strhující bude asi z lodi na fjordu nebo z vrtulníku/letadla. Přesto je tam dobře vidět ten obrovský sráz rovnou dolů do fjordu a rozhled dokola. Mně se nejvíce přesto líbila příroda, podobná trochu šumavským mokřadům, břízy, močály, spousta potůčků. Jen navíc stovky metrů vysoké kolmé skalnaté stěny a fjord. Oficiální čas nahoru i dolů je 2+2 hodiny na 4 km dlouhou a 300 metrů převýšením velmi šutrovitou trasu. Mně to trvalo 2+1.5 hodiny a to jsem vehementně fotil a byl zcela mimo kondici. Většina lidí mne předběhla, snad až na 5ti leté caparty.

Kolem čtvrté jsem vyrazil dál po silnici 13 na sever. V Joerpalandu jsem si dal hotdog k obědu. Jel jsem dál. Měl jsem lehké zpoždění, často se zastavoval kvůli hloupostem, moc toho nenajel. Před Hjelmelandem byl pěkný kamenný starý mostík, v Hjelmelandu jsem vzal trajekt v osm hodin večer a koukal po ubytování. Docházel mi benzín, měl jsem hlad a neměl kde spát, trochu stresující situace.

Natankoval jsem kdesi napůl cesty do Sandu za super drahý benzín 16.1 Nok (odhadem 55 korun) pár litrů a dojel do Sandu po deváté večer. Tam mne čekala záchrana. Hned naproti byla levnější benzínka s rychlým občerstvením (klasický hotdog - rychlý, teplý, levný) a naproti malý kempík. Kemp byl zvláštní. Měl tam známky kvality z roku 1989-1994, vedla jej stará milá paní, co neuměla anglicky. Byl tam ale klid, žádný vítr ani vrtulníky jako předchozí noci. Spát jsem šel v deset hodin, naprosto vyřízený, bylo právě 12 stupňů a najel jsem Norskem 514 km.

Středa 27.8.

Další krásný den. V noci jsem asi hodně dýchal, protože hodně zamlžil stan.  Vstal jsem v 7.45, budu si muset začít dávat budíka, abych to tady celé neprospal. To spaní mám asi až moc pohodlné. Ráno bylo 9 stupňů, zcela bez větru, jasno, akorát na krátké triko, blaho. Levněji jsem dotankoval, koupil si pohotovostní bagetu a borkůvkového muffina a v devět vyjel ze Sandu. Mohl jsem jet buď dál vyhlídkovou trasou trajektem a po vedlejší a nebo dál po hlavní 13tkou. Rozhodl jsem se nezdržovat a svižně to vzít na Roldal. Silnice byla i tak krásná. Lemovala jezera v bezvětší jako zrcadla, což mne na fotkách nebaví, ale na vlastní kůži je to krásné a uklidňující. Vonělo to tam letně. Silnice vedla jedním tunelem za druhým, krátkými. Rodal jsem projel svižně a pokračoval dál směrem na Oddu.

Na křižovatce s E134 jsem odbočil doleva na jeden ze známých norských vodopádů, Langfoss. Je to asi pátý nejvyšší vodopád Norska, 600 metrů vysoký, po jedné straně fjordu. Silnice vede přímo kolem něj, nejde jej minout, ale ani pořádně vyfotit - opět jedině z vody a nebo odnaproti fjordu. Přesto je pěkný.

Obědval jsem v Oddě, kam jsem dojel asi ve dvě hodiny ještě po pár dalších kratších odbočkách - na vodopády už jsem dnes vybalil statív, takže minuty a desítky minut plynuly... Odda je považována za jedno z nejošklivějších měst v Norsku, protože se tam těžilo uhlí a dosud jsou tam funkční a již nefunkční závody na jeho zpracování/skladování. Jedno takové je takřka v centru a je velmi fotogenické. Obědval jsem v místním grilu - rychlém občerstvení u kostela, měl jsem obrovský 230g hamburger se zelninou a koprem. Překvapivě chutnal.

Projel jsem pod Folgefonnou, ledovcem a horami 1600 metrů vysokými od fjordů, 11 kilometrů dlouhým tunelem. Nerozumím tomu, proč zde staví dlouhé tunely často první půlku do kopce a druhou z kopce. Na druhé straně hor je mj. vodopád Furogergfoss, dnes asi nejhezčí, nejlepší fotky byly - klasicky - přímo proti vodní tříšti, tentokrát pod mostem.

Výjimečně mám slušný čas, před pátou jsem dojel do Joldalu s pěkným přístavem a pohodovou atmosférou. O přespání jsem uvažoval v Norheimsundu jen naproti trajektem. Proto jsem ještě vyjel na výlet do hor na zimní lyžování ve Folgefonně, 10 kilometrů a 1200 metrů do kopce. Dole bylo 18, nahoře 6 a mrznul jsem. Vyfotil jsem si pár krajinek, pokecal s průvodcem po ledovci, který právě balil k odjezdu a jel zpět na trajekt v sedm.

Ubytoval jsem se v kempu v Norheimsundu u jezera a poletujícími komáry, snad nebudou ve stanu. Již jsem překročil 60 rovnoběžku, je 11 stupňů a v Norsku jsem zatím najel 790 km, je deset hodin a teprve přestává být vidět.

Napsal jsem zápis do poznámek a čekám na přetažení fotek, abych to mohl poslat na blog. Ale mezi tím se mi skoro vybil notebook, takže zítra. Než se ty fotky přetáhnout, to je doba 600 fotek za 2 dny. :-) Ozvalo mi hlášení o polární záři, má být dnes silná, ale jsem pořád moc na jihu aby měla pořádný grády.

Jižní pobřeží

Neděle 25.8.

První okamžity v Norsku byly trochu nepříjemné, v Kristiansandu bylo hodně lidí a kolem 20 stupňů = léto a sezona v plném proudu. Byl to takový rozdíl oproti Hirsthalsu, kde byl listopad, tady bylo léto, stačily dvě hodiny plavby lodí na sever na cestu zpět časem. Téměř přesně jsem pokořil hranici 1200 kilometrů, další pohyb po Norsku tak budu počítat od této hranice. Vyresetoval jsem spotřebu, která dosáhla po dálnicích 8.9 litrů, jsem zvědavý jak nízká bude na okreskových 70-80 v Norsku.

V Kristiansandu jsem zaparkoval na dvou placených parkovištích v centru, aniž bych zaplail, během pěti minut si oběhnul a vyfotil okolí a prchnul. Neměl jsem chuť se proplétat mezi lidmi v letním městě, kvůli tomu v Norsku nejsem. Vyjel jsem rovnou směrem k dalšímu cíli, Lindesnes, tj. směr na Stavanger.

Přibližně mezi třetí a půl čtvrtou jsem si dal oběd u benzínky Shell u stolů venku. Byla to jen masová bageta s BBQ omáčkou, ale byla velká a sytá, zklidnila mne. Připomnělo mi to, že jíst sám je takové osamělé, vůbec se vydat na 40 dní do ciziny sám je asi šílenost. No uvidíme. Společnost mi ale dělalo asi deset malých ptáčků, kteří hopsali u stolu a hltali drobečky z bagety, legračně při tom pískali.

Rozhodl jsem se, že tento den pojmu poklidně, dojedu jen na Lindesnes a tam přespím v kempu, nic více. Tak se také stalo. Sjel jsem z hlavní silnice a jel na nejjižnější místo Norska. Cestou jsem se několikrát zastavil fotit krásné až snad kýčovité červené domečky na čluny u pobřeží. Přibližně v šest hodin jsem dojel k majáku. Je pěkný. Nejzajímavější tam byla naučná stezka kolem něj, která vypadala jako vedoucí zákopy z druhé světové války, byly tam střílny, bunkry, úzké chodbičky. Šíleně tam foukalo a bylo asi 14 stupňů. Ta tam bylo léto z Kristiansandu téměř na koupání.

Po sedmé hodině jsem se jel ubytovat do nedalekého kempu. Měl jsem štěstí, že tam ještě na poslení chvíli byl recepční, měl otevřeno do sedmi. Nechápu, proč kempy = místo k přenocování - mívají recepci otevřenou jen do poměrně brzkých hodin. Tím spíše takto na severu, kde i nyní, v půl desáté večer, když toto píši, tu teprve začíná být šero a přestává být vidět.

Zeptal jsem se, jestli není v okolí nějaká možnost večeře. Tvářil se nechápavě, že opravdu ne, široko daleko nic takového není. Přitom široko daleko je milion letních domečků a rybářských vesnic, nechápu. Ale četl jsem, že v Norsku neznají (nejen) naše venkovské hospody, kam se celá vesnice večer sleze. To ti rybáři pijí sami? Kde jsou anglické rybářské putyky?

Bojoval jsem se stanem - poprvé jsem si sám rozdělával stan, nějak se zadařilo, zítra ráno uvidím, jestli dobře. :) K večeři jsem si dal ještě nudlovou instantní polévku evropské značky a objevil tu fungující zásuvky, dobíjím proto miliony svých zařízení a píšu blog. Půjdu brzo spát. Stav tachometru je 91 km (Norska).

Pondělí 25.8.

Spát jsem šel asi v deset, usnul jsem asi po půlhodině, která mi přišla jako věčnost: zlověstné šumění stromů nad stanem znělo jako při uragánu. Holt má druhá noc ve stanu v životě. :) Přitom to bylo jen takové milé relaxační šumění, ale nejsem zvyklý spát bez zvukové izolace proti zvukům zvenku.

Vzbudil jsem se v šest, už bylo už světlo. Nechtělo se mi vstávat, bylo brzo, rád bych spal déle a venku byla zima. Ohodlával jsem se skoro hodinu. Měl jsem za to, že kemp bude prázdný, kempaři-karavanisti že jsou ranní ptáčata. Ale kdepak, i v osm, kdy jsem odjížděl, stále všechny karavany byly na místě.

Složil jsem saky paky, udělal si čaj na pomalounkém elektrickém vařici v kuchyňce a čokoládové vločky. Právě snídám při pohledu na moře a při ranním slunci, je 7:30 a 10 stupňů celsia, polojasno. V osm hodin jsem vyjel z kempu, už je jedenáct stupňů. Když jsem odjížděl, pochopil jsem, proč jsem kemp nemohl hned najít: je totiž u relevantní odbočky označený velkou reklamou na zmrzlinu. Jistě je to jejich hlavní obchodní artikl.

Nejdříve jsem jel zpět na maják Lindesnes osvětlení ranním sluncem. Vůbec celý poloostrov k Lindesnes je opravdu krásný. Když zrovna nefouká a svítí slunce, je to tu jako ve středozemí, voňavé, přímořsky idylické. Také jsem si vyfotil roztomilý ukazatel, kam až se chystám dojet:

Následně jsem jel vedlejší silničkou FV401 "zkratkou" do Lyngdalu na hlavní silnici a posléze po hlavní silnici až ke křižovatce se silnicí 44 podél pobřeží, považovanou za jednu z jejich scénických tras. Aspoň jsem to měl v plánu. Nevšiml jsem si ovšem odbočky ve Flekkefjordu, a proto místo toho jsem vzal vlásenku silnici číslo 501 skrz venkov na vytouženou 44tku. Ta neplánovaná vlásenka byla nejlepší, co mne dnes potkalo. Rozkošná vlnicí se jednosměrná silnice s passing places, kamennými zídkami porostlými mechem a horskými bystřinami obklopenými - samozřejmě červenými - domečky.

Byla jedna hodina, dostal jsem hlad, přišly na řadu minisnickersky, dokonalý vynález, akorát jednohubky. Oběd jsem měl v Egelsundu ve dvě hodiny v podniku Kniv Gaffel dělají klasické grilované rychlovky: burgery, fish&chips, plněné tortily, polévky atd za v Norsku normální ceny: kolem 100 NOK (~ 350 Kč). Měl jsem hovězí tortilu, až na tupý nůž byla moc dobrá. :-) Opět mi dělaly společnost ti malí ptáčci. Ujel jsem akorát 251 km (v Norsku) a bylo šestnáct supňů.

Pokračoval jsem po silnici 44. Ideálně jsem chtěl dojet až k Preikestolen a  přespat v kempu tam, ale často jsem zastavoval na focení a po chvilkách stresů jsem si uvědomil, že jsem tu první celý den a mám jich dost před sebou, není kam spěchat. Nakonec jsem dojel a spím u Sandness.

Tento den byl vysloveně mořský. Silnice vede podél moře a jsou na ní často odbočky k majákům, vojenským bunkrům z druhé světové války a také ke hřbitovu: ve Varhaugu. Hřbitov svými kříži přímo kouká na moře, je to hezké. Navíc doplněné skřípajícími rezavými vrátky jako z hororu oblezlými zralými šípky. Postupně začínala narůstat ale únava z neustálého prudkého větru a teplot kolem 12-15 stupňů.

Kousek před Sandness jsem se stavil ještě u Skjaevelandu a jeho velmi starého mostu. Zaparkoval jsem u mostu u nějaké prodejny s parkovištěm a zablokoval tím k ní vjezd, bylo to nejsnažší místo k parkování. Chtěl jsem si udělat pár fotek a hned jet dál. Parkující za mnou, nějaké starý Nor, mi velmi útočně něco norsky říkal. Zřejmě, že tam blokuji a mám odjet. Říkal jsem mu anglicky, že mu nerozumím, ale že tam budu stát jen chvilku. Ještě energičtěji a stále norsky cosi řekl / zanadával, velmi důrazně a nepříjemně, a pak odjel. Byl to asi nějaký super zahořklý člověk. Největší ironie je ta, že při svém odjezdu po pěti minutách jsem zjistil, že k tomu parkovišti vedl ještě další vjezd, tím pádem jsem nic neblokoval. :-)

Kempuji u Sandnessu, kde mají zvláštní cenové podmínky: použití zásuvky je za příplatek. Sprcha je za příplatek. Použití elektrické plotýnky je za příplatek. Záchody jsou na čipovou kartu. Karta je ovšem na povinnou zálohu 30 Nok, která se ovšem další den vrací jen v otevíracích hodinách: od 8:30. Chápal bych v low-endovém kempu, ale stojí to tu mne samotného se stanem za jednu noc 150 Nok (ca 500 Kč)...

Poprvé v životě jsem si také vařil na plynovém kempovacím vařici. V podstatě to bylo velmi snadné a intuitivní. Ovšem napoprvé se nepodařilo: nejdříve mi hrníček s instantní polévkou před zapálením sfouknul vítr ze stolku kempu. Posléze jsem promrhal pár sirek. Nakonec, když už byla polévka hotová, přetekla hrnek a uhasila plamen. Plyn jsem samozřejmě vypnul. :-)

Je čtvrt na deset, začíná se stmívat, je dvanáct stupňů a najeto je 348 kilometrů Norskem = za dnešek 258.
P.S. Pod každém postem blogu je vždy uvedeno, odkud právě je post poslán.

Příjezd do Dánska a Norska

Sobota 23.8.

V sobotu mne čekal přejezd na sever Dánska na trajekt do Norska, celkem ca 1200 km v jednom dni. Ráno jsem vstal v 7, ale než se všechno dalo do auta a než jsem se nasnídal, vyjel jsem v rovných 10. Ty ranní odjezdy mi moc nejdou. :-) Hned na začátku byla ucpaná jižní spojka, strávil jsem tam snad půl hodiny navíc. Stavil jsem se u benzínky na odbočce na Průmyslovou a dal si druhou snídani, začal jsem mít hlad. Za jižní spojkou to bylo OK.

Ve dvanáct jsem překročil hranice, ujel 135 km. Sledoval jsem také teploty, jestli si nebudu příliš ničit zimní pneumatiky: cestou po Čechách bylo 20 maximálně, nejčastěji 15-16. Na hranicích v Německu 17 a foukal vítr. Zvláštní ne zas tak čisté odpočívadlo. Cestou jsem jel kolem Milešovky. Tuto oblast Čech moc neznám, ani Milešovku, je moc pěkná, fotogenická, musím si ji někdy vyfotit třeba v nějakém dramatickém počasí. V jednu hodinu jsem dostal hlad a zastavil jsem asi 30 km před Leipzigem na 247 km a dal si u McDonalds nějaký burger a mango smoothie. Připomnělo mi to Ameriku, kde jsem na těchto smoothie ujížděl, jak jsou kalorické, je to ideální snídaně do horkého počasí. Teď bylo celých 18 stupňů a často pršelo. Auto jsem omylem zaparkoval u skupinky našich spoluobčanů z dodávky, lehce mne to znervoznělo, ale brzy odjeli. Zajímavé, jak fungují tyto naučené reakce.

Z oběda jsem vyjel v 13:30. V 15:45 byl na 530 km kousek za Hannoverem. Potřeboval jsem natankovat. Trochu zbytečně nervozní jsem sjel z dálnice a natankoval na zapadlé benzínce v malém městečku Grossburgwedal kdesi nedaleko Hannoveru. Dal jsem si další smoothie, tentokrát jahodové u McDonalds. V 18:15 jsem byl na 797 km kousek před Dánskými hranicemi, bylo 16 stupňů Celsia. Obecně docela často v Německu byla práce na silnici a zúžení a snížení rychlosti na ca 60-80. Jelo to ale plynule, nezpůsobilo to fronty nebo čekání. Od Hannoveru už jsem začal cítit trochu únavu. Pomohla  svižnější hudba. Před dánskými hranicemi jsem zkusil na posledních úsecích dálnice s neomezenou rychlostí, kolik auto jede. Bylo asi 12-14 stupňů, tak už jsem se nebál o pneumatiky. Jelo to až k 215 podle tachometru.

V osm večer jsem byl na 986 kilometru a kochal se večerních sluncem, které ozařovalo dokonalé dánské farmičky a nad tím obrovské dramatické mraky, které na rovince hodně vynikly. Bylo 12 stupňů. V devět večer na 1092 kilometru před Alborgem jsem musel znovu natankovat. Již jsem měl dojezd 0 kilometrů, ale při tankování se ukázalo, že tam bylo pořád ca 5 litrů benzínu. Venku už byla solidní zima, 10 stupňů, tma a vítr.

V deset jsem přijel na místo, poblíž města Hirthals, po 1187 kilometrech a 12 hodinách řízení i s přestávkami. Závěr byl náročný, jde asi o víkendovou chatičku nedaleko moře kus od města, kam vedou jen úzké silničky lesem. Ve tmě totální bludiště nebýt navigace a toho, že dům byl osvětlen venkovními světly. Klíče byly doslova na zvonku - byl tam houpací zvonek (nikoliv tlačítko) a na něm dva klíče. Jeden samotný a druhý s připnutou sůvou, ke dveřím pasovaly oba, tak jsem si vzal tu sůvu.

Dům je moc pěkný, našel jsem jej přes AirBnB. Přidělené spaní byla dvoupostel pod moskytiérou v těžko zařaditelné místnosti, nejspíše zimní zahradou s malou kuchyňskou linkou, spoustou kytek, stoly, prosklenou z jihu, východu i severu a naprosto nenalizetelnými vypínači světel. Pokoj měl zřetelnou ale uměřenou zázvorou vůni, zdroj jsem nenašel. Možná odpuzovač hmyzu, nevím. Na chodbě před pokojem jsem objevil na zemi malou žabičku, po přemlouvání jsem ji dostal z domu. K večeri jsem měl jen jablko, po cestě se mi už zastavovat a zdržovat se nechtělo a dělat si v půl jedenácté něco k jídlu také ne.

Zvláštní bylo, že postel měla na sobě dekový přehoz a dva ozdobné polštáře, vedle byla nádoba nebo co s dvěma polštáři a peřinami a vedle deka. Ale nic nebylo povlečeno. Povlečení jsem nikde nenašel. Vzal jsem si své prostěradlo a aspoň to povlekl, zbytek nechal, jak byl - konec konců jsem spal v pyjamu.

Neděle 24.8. 

Místnost byla velmi světlá spoustou oken bez závěsů nebo žaluzií, poprvé jsem se vzbudil v šest kulometným bušením lijáku na střechu zimní zahrady. Podruhé potom v půl osmé kdy pro změnu venku jemně hustě pršelo a zároveň svítilo sluníčko do pokoje, bylo to kouzelné. Počasí bylo a zřejmě i bude proměnlivé. Chvilku prší a je extra hnusně, za chvilku sluníčko a je i jen v triku venku snesitelně - je tam 10 stupňů a neustále fouká. Tomu se říká srpen u moře!

Před desátou jsem se konečně dostal k odjezdu. Ranní čaj, snídaně a podrobná dokumentace velmi kouzelného domečku zabraly nějaký čas. Dům by stál za delší návštěvu, je krásně vybavený, z patra je vidět moře, nedaleko je dlouhá písčitá pláž. Nejdříve jsem se jel podívat na pláž, která byla za rohem. Dalo se na ni vjet autem. Měl jsem dojem, že spěchám, jen jsem proto vyfotil pláž a auto na ní a jel k trajektu.

Přítulná vlna:

U trajektů jsem chvilku bloudil až zjistil, že mám 45 minut čas do check-in a hned vedle byla tato pláž. Poprvé jsem tak smočil nohu v moři - byť poněkud nedobrovolně, jelikož se ke mne přitulila vlna, když jsem fotil vysoké umění. Na koupání to opravdu nebylo, 12 stupňů, zataženo, čerstvý vítr, i Dánové venčící psy a na procházkách byli nabalení ve větrovkách - jsou to amatéři, takový Angličan by jistě pobíhal v kraťasech a triku (což skutečně dělají).

Před jedenáctou jsem se zařadil do fronty na trajekt a záhy odplul. I podle kapitána trajektu jsou trochu vyšší vlny, asi 1-1,5 metru a lehce to houpe. Všichni se pohybovali jako po pařbě. Na zadní palubě mimo závětří je pořádný Island s vodní slanou tříští. Slast. Do Kristiansandu - mého vstupního města v Norsku - jsem připlul v plánovaných 14 hodin.

Přezouvání pneumatik

Dnes jsem byl přezout auto na zimní pneumatiky. Říkali, že je to poprvé za jejich mnohaletou kariéru, co někdo přezouvá na zimní v půlce srpna. :-) Váhal jsem dlouho, jestli jet na letních nebo zimních, zde jsou hlavní argumenty pro zimní:

• Největší problém se zimníma jsou vysoké teploty
• Podle předpovědi by o víkendu mělo v Německu být kolem 20 stupňů, ne-li méně. To už je ok, když člověk nejede moc rychle
• V Norsku na jihu na začátku bude kolem 15, v září bývá kolem 10 a v říjnu kolem 5 nad nulou
• V Norsku je hodně horských silnic i nad 1000 m.n.m., kde může i v létě sněžit, tím spíše v září

Argument pro letní by byl jediný: kdyby cestou tam v Německu byly vysoké teploty - např kolem 30ti. Ale to nebudou.

Jinak auto má vyměněné brzdové destičky, olej, všechny kapaliny, vezu rezervní olej, atd. atd. Snad dojede.

Balím

Kdo by řekl, že těch všech možných praktických věcí bude potřeba tolik... níže přikládám seznam ve stádiu vývoje a dokumentační fotku "hromádkování". Oblečení vypráno, teď ho vyžehlit...

Aktuální hromádky. Bude potřeba je ještě přehromádkovat...

 Aktuální stav seznamu...

Úvod - o co jde

O co jde: Během 6ti týdnů projet z Prahy skrz Norsko od nejjižnějšího místa na nejsevěrnější, odskočit si na týden na Špicberky, a pak se vrátit zpět Švédskem. Plán cesty je zhruba hotov, celkem to bude ca 12 000 kilometrů. 

Pro představu o měřítku:
 - 12 000 km je vzdušnou čarou z ČR do Austrálie nebo do Argentiny
 - 12 000 km po silnicích to je jako z ČR do Hong-Kongu :-)

Aktuální stav je vytváření seznamu potřebných věcí a jejich kupování. Kupování je vždycky fajn. :-)

Teď hlavně, aby se nepokazilo zdraví a nebo auto...