Jak už jsem dříve psal, na dnešek jsem si připravil vodopád Vetisfoss a ranní vstávání, aby mi to nezabralo celý den. Šel jsem brzy spát, probudil jsem se někdy kolem šesté a nechtělo se mi vstávat, ale již jsem byl probuzený. Venku bylo zcela zataženo. Rozmýšlel jsem se, jestli se na vodopády nevykašlat, ale nakonec jsem rozhodl pro s malým stativem = vstal, v půl sedmé.
V osm jsem vyrazil z parkoviště k cestě na vodopády. Je to několik vodopádů za sebou ve stejném údolí, poslední je Vetisfoss, vzdálený 7 kilometrů, vodopád s nejvyšším jedním stupněm v Norsku, ca 400 metrů. Byla to osamělá cesta, k farmě Veti, po které se vodopád jmenuje (foss = vodopád), to je ca 5.5 kilometrů a nepotkal jsem takřka nikoho. Cestou je ošem luxusní vodopád Hjellefossen přímo na údolní řece, jeho focením jsem strávil přes půl hodiny a dal si v půl desáté svačinku. Voda je ledovcová a má neskutečnou sytě tyrkysovou barvu.
Obecně, jak bylo zataženo, fotilo se hůře, snad něco vyjde. Po doražení k Veti v deset hodin jsem mohl jít buď pod vodopád - jedna cesta půl hodiny, ale vodopád je dolní část vodopádu je schovaná za skálou - a nebo nad vodopád, jedna cesta přes hodinu a stoupání 400 metrů, ale vodopád je vidět celý. Šel jsem nahoru. Bylo to strašné. Cikcaková kamenná nekonečná cesta. Funěl jsem jako slabá lokomotiva. Např na této fotce jsou skály vysoké stovky metrů (odhadem 300-600), ale špatně to jde zachytit...
Vetisfoss je zeshora moc pěkný. Člověk musí být opatrný, aby snahou zahlédnout jej celý neztratil půdu pod nohama. Zajímavé, že zhruba od středu své výšky už je vodopád jen vodní tříšť, proud vody nedrží pohromadě, tím více, když zafouká. Nahoře na kopci byly již také pěkné močály, barevná vřesoviště a borůvčí a další bobule. Připomnělo mi to Skaftafell na Islandu, kde jsem byl na podzim. Vůbec Norsko na podzim musí být ohromující, jak celé ty strovky metrů vysoké srázy a fjordy se rozehrají barvami - jsou poseté listnatými stromy. Farma Veti:
A konečně Vetissfoss (pro měřítko: to na skále nahoře malé jsou vztrostlé stromy):
Vrátil jsem se zhruba ve tři hodiny odpoledne, focení 200 fotek chvilku zabere a nejsem v kondici. Celkem to bylo stoupání/klesání asi 700 metrů a vzdálenost ca 14 kilometrů. Na to bylo to zatažené počasí fajn, byl chládek. Měl jsem hlad. Na pozdní oběd jsem vyrazil opět do Číny v Ovre Ardalu, měl jsem chuť na normální jídlo, maso, omáčku, rýži. Samozřejmě, že jako vždy, když jsem hladový a unavený (= vzteklý), je v restauraci nějaké vřískavé nebo pištivé nebo zkrátka projevující se dítě. Ale jídlo všechno spraví.
Z Ovre Ardalu jsem jel do Sogndalu, naprosto přesně trefil trajekt, rovnou do něho najel ze silnice a on za mnou zavřel. Všiml jsem si, že mi v auto uvnitř hodně voní trávou, jak tam mám rozložený stan, abych schnul. V šest hodin jsem dojel do Solvornu, odkud se jezdí přes fjord do vesnice Urnes, kde jse na Unesco zapsaný jejich kostel, také s krásým vyřezáváním. Bohužel trajekty tam takto "pozdě" už nejezdí. Na fotce zde fjord na trajektu do Sogndalu:
Přenocovat jsem dojel k ledovci Nigaardsbreen do přilehlého kempu. Těšil jsem se na sprchu, dal si nudlovou polévku - můžu doporučit od Knorru, jsou jedlé. Teď večer zjišťuji, co mne kde požralo, ničeho jsem si nevšim, ale kolem pěti štípanců na sobě mít budu. Na cestě ze Sogndalu také často pršelo, někdy více, někdy méně, při stavění stanu už naštěstí ne.
Stav norského tachometru je 1323 km (dnes jsem najel ca 130 km), je 9 stuňů a dosud jsem nafotil ca 2500 fotek, to je strašlivé, teprve za týden!
Žádné komentáře:
Okomentovat