Spal jsem v autě, usínal asi v deset hodin. První probuzení bylo v pět, druhé v půl sedmé. Vzal jsem si přírodní lehké prášky na spaní, abych rychleji a tvrději usnul. Ráno bylo pět stupňů nad nulou, zataženo lehčími mraky, naprosté ticho, bezvětří. V půl osmé jsem z dálky zaslechl dlouhé vytí vlků nebo huskeyů. Je to docela strašidelné.
Můj hlavní cíl v oblasti byla rozhledna Hoyden-96 poblíž hranic s Ruskem, která dříve za studené války působila jako výzvědná rozhledna. Nyní je přístupná veřejnosti. V zimě je ale zavřená, jsem zjistil na místě. Z rozhledny je obykle vidět velký kus oblasti údolí řeky Pasvik, která jako jediná v Norsku je skutečně podobná Sibiřské nebo Aljašské a vyskytují se zde volně medvědi hnědí. Vedle toho je z rozhledny vidět ruské město Nikel, kde se těží uhlí. Přestože rozhledna byla zavřená, stojí na kopečku, odkud bylo něco málo přes stromy vidět, včetně Nikelu. Z dálky vypadal podobně jako naše průmyslová města v uhelných oblastech: kouřící komíny a paneláková sídliště. Věřím ale tomu, že pro "zápaďáky" to je atrakce.
Mně místní krajina hodně připomněla náhorní plošiny na Šumavě poblíž pramenů Vltavy, kde jsou rašeliniště. V oblasti jsem také viděl lovce v maskáčích s velkou puškou. Holt je podzim, lovecká sezóna - především sobů, kteří jsou touto dobou nejvíce nakrmení, aby přežili zimu.
Místo rozhledny jsem si udělal malé kolečko po okolí. Směrem k řece Pasvik, která je zároveň hraniční, a do místního městečka a centra Svanvik. U řeky je mj. vyhlídka na ptáky - je odtamtud hezky vidět krajina kolem řeky. Překvapilo mne, že tam nebyli vidět žádní pohraničníci ani z jedné strany. U Svanviku alespoň byl hraniční kámen, výstražná cedule a prázdné čluny pohraniční stráže. Fotky: první fotka řeka Pasvik, druhá fotka ruská hlídková věž, třetí fotka instrukce, jak se chovat u hranic - nejzajímavější je: "Je zakázáno: 1. překročit hranice po zemi, vodě nebo vzduchem. 2. Záměrně kontaktovat nebo jednat urážlivým způsobem vůči osobám na druhé straně hranice. 3. Házet předměty přes hranici."
Překvapilo mne, že to v oblasti žije. Je tam poměrně hodně osad, také farmy s travnatými loukami, koňmi a dobytkem. Ve Svalviku je Coop (samoobsluha) a kavárna, kde se právě v 11 hodin sešlo asi 15 aut místních mužů, mnohých z nich oblečených v maskáčích, kteří nejdříve šli do kavárny asi nasnídat nebo na kafe, a teď pojedou možná střílet. Kdo ví.
Následně jsem se vrátil směrem ke Kirkenesu. Byl jsem zvědavý, jak vypadá hranice s Ruskem, tak jsem tam zajel. Vyfotil jsem si celnici a výstražné cedule. Od našeho vstupu do Shengenu je to asi poprvé, co jsem viděl takovouto stráženou celnici se závorami.
Dál jsem chtěl jet do Finska, ale před jsem tím jsem se chtěl ještě naposledy pořádně naobědvat v Norsku, v Kirkenes. Kirkenes je hodně průmyslové město, docela díra, centrum je malinkaté, v podstatě 3x3 bloky a vedle toho jedno obchodní centrum s velkým Coopem. Názvy ulic jsou v norštině a ruštině.
Na oběd jsem se rozšoupnul a šel do Suf and Turf a místo barové nabídky si dal pořádný oběd: rybí polévku s lososem a opečeným chlebem a dušené sobí maso s bramborem, kořenovou zeleninou a brusinkami. Oboje bylo luxusní. Rybí polévka byla hodně hustá se spoustou zeleniny a lososa. Sobí maso je hodně tmavé a hodně chutné, má výraznou lahodnou chuť. K nasycení by stačila samotná polévka (nabízeli ji i větší jako hlavní jídlo), takto jsem se solidně ale příjemně přejedl.
V půl třetí jsem odjel z Kirkenesu, ještě si před tím koupil zásoby smoothie (mixované ovoce), které velmi dobré prodávají v Coopu. Odbočka do Finska je zhruba za dalších 45 km. Přímo na odbočce je pěkný vodopád Skoltefossen - neodolal jsem a fotil si jej.
V 16:16 jsem překročil hranice do Finska a opustil tak definitivně po pěti týdnech Norsko. Konečně můžu prohlásit, že přestože jsem povolené rychlosti nedodržoval, zvlášť po Špicberkách jsem na rovných úsecích tundrou a nicotou nejezdil 80-90 ale spíše tak 100-120, pokutu jsem nedostal. Na druhou stranu v obydlených oblastech jezdím slušně a mimo ně nejsem zdaleka jediný, kdo jezdí rychleji.
Kousek před hranicí stojí norská celnice. Byla otevřená, hlídal ji pes. Koupil jsem nějaké věci v "tax free" obchodech, myslel jsem, že tady mi vrátí peníze. Zastavil jsem a začal se hrabat v kufru. Rozštěkal se pes a pomalým rozvážným krokem v kovbojském stylu ke mne přicházel celník vypadající spíše jako voják s rukou u opasku. Po mém dotazu změkl a poradil mi, kam se mám obrátit.
Finskem jsem jel 150 km do města Ivalo uprostřed tajgy. Krajina je jednotvárná a protože bylo stále pod mrakem, už ve čtyři-pět hodin byla dost tma a vše takové utlumené, nevlídné. Zaujalo mne, že podél silnice bylo hodně chatek, jejichž čísla popisná začínala číslem přes 11 tisíc (!) a klesala k nule. V půl šesté mi přešel přes cestu první los - v Norsku jsem neviděl žádného, jen soby.
Na večer jsem se rozhodl se rozmazlovat podruhé a najít si ubytování v Ivalu, které bude mít pravou finskou saunu. Nakonec spím v ivalském hotelu. Není levný, ale v Norsku za stejnou cenu leckde nabízeli hostel. Sauna byla úžasná, uvnitř 80 stupňů, vše uvnitř na dotyk pálilo trvalo dlouho, než jsem se aklimatizoval trochu, ale bylo příjemné se po pěti týdnech mrznutí a ofoukávání pořádně prohřát. Následně jsem si trochu zaplaval. Byli na mne hodní a nevyhnali mne ven, přestože jsem o 15 minut přetáhl otevírací dobu sauny/bazénu.
Zítra pojedu k Bothnijskému zálivu, nejspíše někam kolem města Lulea ve Švédsku.
Žádné komentáře:
Okomentovat