Konečně Lofoty!

Pondělí 8.9.

V osm ráno jsem vyjel z kempu ve Fauske. Ještě jsem se stavil v městě, protože je slavné svým růžovým mramorem, zeptat se, jestli se někde nedá získat suvenýr tohoto mramoru. V hotelu s informacemi je tam prodávali, tak jsem si jeden malý bílorůžový vzal.

Dopoledne jsem jel dále do Bodo s plánem jet do Kjerongoy (čte se prý něco jako "čeringoj"). Cestou v Bodo ráno jsem viděl nejlevnější benzín co dosud: za 13,82 = ca 45.6. Žel jsem zrovna měl plnou nádrž, tak nemělo smysl tankovat. Všiml jsem si ale, že tu často mění ceny i v průběhu dne, je to hodně volatilní, ne jako u nás.

Malý trajekt na cestě do Kjeringoy mi ujel, musel jsem hodinu čekat. Mezi tím jsem si zajel na nedalekou písečnou pláž a jel trajektem v jedenáct.

V půl dvanácté jsem dojel na místo. První dojem byl negativní, u parkoviště před kostelem řvaly malé děti a inzerovaný skanzen jsem nemohl najít. Pak jsem jej ale našel, děti se utišily nebo schovaly do školy a bylo dobře. Jde o skanzen z období půlky devatenáctého století, kdy na místě bylo jedno z největších překladišť ryb v severním Norsku. Součástí toho jsou panská stavení tehdy velmi bohatých majitelů překladiště a menší domky rybářů. Skanzen je fajn. Jen v sezoně jím provádí průvodce skupinky, což by mi bylo na focení a vůbec prohlížení nepříjemné, být v organizované skupince a nemít volnou ruku.

Posléze jsem se naobědval krevetové bagety (krevety jsou tu všude) před kostelem, svítilo sluníčko a bylo dobře. Tento den je vůbec takový odpočinkovější, vyjma tohoto skanzenu a jeho okolí nemám nic v plánu, odpoledne pojedu trajektem na Lofoty = nebudu řídit.

Dodatek k dřívějšku: v kempu ve Foroy (mezi Mo i Ranou a Bodo) říkala domácí, že byla v Praze loňské léto, líbilo se jí tam a byly tehdy třicítky. Na dotaz říkala, že i tady těsně za polárním kruhem bývají v létě třicítky, ale moře má tak 18-20 stupňů...

Po skanzenu jsem si fotil krajinky kolem. Na Kjeringoy totiž navazuje národní park, který je prý oblíbený u filmařů pro svoje exteriéry. Je to tam hezké. Takové divoké, v této době krásně barevné, velké skály podivných tvarů, jezírka, chatičky mezi tím.. Jen zasvítit sluníčko mohlo. Bylo teplo, kolem 15-18 stupňů.

 

Následně jsem jel do Bodo na trajekt, abych tam byl s předstihem. Přijel jsem před čtvrtou hodinou. Chvilku jsem musel čekat v Bodo v dopravní zácpě! V Norsku! Před půl pátou jsem se nalodil a následovaly čtyři hodiny čekání.

První hodinu jsem fotil okolní krajinu, jak se vzdalovala. Ještě po hodině od vyplutí jsme pořád míjeli další a další ostrůvky, mnohé z nich obydlené.  Kolem šesté hodiny jsem si dal odpolední čaj, to už jsem přes dva týdny neměl, byla to slast. Zauvažoval jsem, jestli se na Lofotech pro změnu neubytovat v HI Hostelu v A s kroužkem za ca 800 českých korun na noc (pro srovnání: kempy stojí obvykle 500-700 na noc a motely apod 1500+).

Po večeři a chvilku oddychu jsem šel opět ven podívat se na Lofoty z moře. Byly hezky vidět, snad z toho bude i slušná fotka. Potkal jsem se tam s nějakých německým fotografem, který fotí krajinky, kytičky a ptáky. Pokecali jsme a vyměnili si kontakt, že bychom na Lofotech mohli zajít pokecat. Původně jsme hledali i stejné ubytování, ale on jako správný krajinář vstává před svítáním, aby měl vyfocený východ slunce. Na to nemám sebedisciplínu. :-)

Pro ubytování jsem jel do A s kroužkem. Stanovat zde nejde, to jen v Moskenes (kam připlul trajekt), jsou tu tzv. rorbuer = původní rybářské domky pronajímané turistům za 500 Nok na noc a osobu od nepříjemného recečního. To jsem zavrhnul a šel doslova naproti do HI Hostelu za 250 Nok (ca 800 kč). Jak je málo hostů, spím ve dvojlůžkovém pokoji sám za cenu hotelu v ČR. :-) Po dvou týdnech budu spát v posteli. Snad to bude klidná noc.

Stav tachometru je  ca 3760 km.

Cesta do Bodo

Neděle 7.9.

Ráno jsem schválně spal trohu déle, potřeboval jsem si odpočinout. Vstal jsem po osmé. Bylo nádherné ráno, téměř jasno, kemp je přímo na břehu fjordu s výhledem na hory. Byl to úžasný okamžik. Také tam mají rychlý internet, tak jsem si zaskypoval. Odjížděl jsem teprve po desáté.

Jel jsem dál po 17tce, silnice vede kolem západní části národního parku Svartisen s horami a ledovcemi. I ze silnice jsou některé vidět. Byla právě krásná mlha nad mořem a později i nad útesy.

 

V jednom momentě z hlavní odbočuje horská silnice. Na konci se rozdvojuje, oba konce vedou k přehradě. Nejdříve jsem jel k bližší: byla tam spousta aut, snad třicet, ale lidé nikde. Pár aut přijelo a lidé na těžko odcházeli do hor. U druhé přehrady byly vidět splazy ledovců, ale nikdo tam nebyl. Místní mi vysvětlil tu první přehradu: lidé například z Bodo si často pronajímají chaty v horách a tráví tam víkendy chozením a nebo rybařením. Na focení nebyla ani jedna přehrada výjimečně zajímavá.

Po třetí hodině odpoledne jsem dorazil k Saltstraumen Malstromu, prý největšímu mořskému víru na světě. Vzniká tak, když se přílivové a odlivové vody moře míchají s vodami fjordu. Bylo to hezké. Přímo nad virem je velký most, z jehož vršku - je tam chodník - se nejlépe víry fotí.

Následně jsem váhal, jestli jet do Bodo, kde je hezký kostel, hezký vyhlídka na město a na Lofoty z kopce v městě a nebo rovnout směrem na sever k Narviku. Byl jsem odpoledne až do večera nějaký zmatený, možná unavený. Nejdříve jsem jel do Bodo, kde po chvilce našel uvedený kopec s vyhlídkou. Z parkoviště nahoře byl slušný výhled, čtyři kilometry okružní trasu na vrchol se mi po páté hodině už jít nechtělo. Jel jsem zpět směrem na Fauske a silnici E6 na Narvik. Těsně před Fauske mi ale došlo, že po silnici je to na konec Lofot 600 kilometrů, ale z Bodo tam pluje trajekt. Po nějaké době rozmýšlení a zkoumání a hledání trajektů jsem se nakonec rozhodl, že ve Fauske přespím - stejně jsem tam už takřka dojel - a zítra pojedu trajektem z Bodo na Lofoty. Pluje v půl páté odpoledne. Zítra dopoledne se zabavím. Kdyby mne to napadlo dříve, mohl jsem tam být už dnes. :-(

Před osmou hodinou jsem byl ubytovaný v kempu a ptal se paní na recepci, co by mi doporučila na zítřek. Váhal jsem mezi národním parkem Rago s krásnou přírodou, městem Sulitjelma s bývalými doly a také krásnou přírodou a nebo vesničkou Kjerringoy, opuštěnou skanzenovitou dřevěnou rybářskou vesničkou. Paní nevěděla nic, odkázala mne na informace ve městě, v hotelu. V hotelu skutečně podávali turistické informace, byli velmi informovaní a kvůli času nakonec nejvíc doporučili to poslední, protože je to nejblíž k Bodo. Ale že všechno to jsou krásná místa.

Těším se na Lofoty a potom i na Špicberky. Už mi to řízení trochu leze krkem a na Lofotech snad budu mít možnost 1-2 dny téměř neřídit. Nejraději bych se plácnul na lehátku u pláže někde v teple a jeden den nedělal vůbec nic. :-)

Pro zajímavost / legraci jsem si také vyfotil vnitřek stanu, když píšu zrovna ve stanu:

Za polární kruh

Sobota 6.9.

Dnes ráno jsem po osmé vyjel z kempu a akorát tím stihnul trajekt o dvacet kilometrů dál, který odplouval v 8:50. Na ten navazoval hned další trajekt, jinak bych čekal dvě a půl hodiny. Na prvním trajektu byl dokonce traktor s přívěsem, to jsem nečekal. Druhý trajekt byl dlouhý, hodinový. Měl několik mezizastávek, já "vystupoval" na té poslední a do trajektu jsem musel nacouvat. Vyplouval v 9:35 a připlul v 10:40. Celé dopoledne a prakticky celý den bylo zataženo s lehkými vysokými mraky: hodně světla, ale žádné slunce.

Dopoledne jsem byl nějaký bez energie, letargický, ani se mi nechtělo moc fotit, spíše bych se plácnul někde a spal nebo jen tak si existoval. Jel jsem do Sandnessjoenu, většího místního města, se záměrem se tam slušně naobědvat a dát si oraz. Jenže člověk míní... Město mne velmi rychle vyhnalo zase pryč, protože se tam právě konala nějaká soutěž lovců krabů, bylo tam šíleně lidí, průvody mažoretek za hlasité hudby, nikde kde zaparkovat a v centru byly hliněné silnice s obrovskými dírami a nasměřovanou restauraci nemohl nalézt. Zkrátka jsem si dal opět rychlovku na benzínce a Colu a jel dál. Cola a jídlo mne trochu vzpružily.

Jel jsem dál, kolem pěkného mostu Helpelandsbrua a na trajekt do Nesny v 13:55. Na časy trajektů jsem si v kempu na dnešek vyzvedl šikovnou příručku, kde jsou všechny časy a vedle toho seznam ubytování podél 17tky atd. Zajel jsem si zajížďku do Mo i Rana, města na silnici E6, poblíž kterého jsou dvě slavné pěkné doporučované jeskyně. Přijel jsem tam asi ve čtyři hodiny, turistické informace o víkendu zavřené. Na telefonu byla jen jedna jeskyně, technicky náročnější. Minimální cenu mají 1000 Nok na skupinu a šlo by to nejdříve zítra, aby se stihli připravit. Jelikož by navíc byl nejspíše problém, abych si bral stativ, rozhodl jsem se to nechat být a jel z Mo i Rany zpět na 17tku. Fotky: mlhy nedaleko Mo i Rany:

Odoledne se udělalo lépe, bylo velmi klidné počasí, stále lehké mraky, ale celkově hodně příjemná poklidná atmosfára. Jel jsem dál na sever do Kilboghamnu, odkud jezdí další trajekt. Věděl jsem, že ten trajekt jede v sedm večer a že tam je kemp. Přemýšlel jsem, jestli zůstat už v kempu a nebo trajekt vzít a přespat za ním - je to další hodinový trajekt. Za jeho cílovou stanicí - Jetvik - ale není ubytování. Od místního jsem se dozvěděl, že za Jetvikem následuje brzy další velmi krátký trajekt, za kterým je kvalitní velký kemp. Váhal jsem váhal, až jsem to tak udělal. První nedělení trajekt z Kilboghamnu pluje až v půl jedenácté a v důsledku bych tak ztratil celý půlden, kdybych zůstal na místě.

Nalodil jsem se v 19:15, dal si večeři na lodi, a potom fotil západ slunce nad fjordy. Překročil jsem tím polární kruh. Bylo nádherné počasí. Celá tato oblast scénické silnice a zde zvlášť je výrazná svými skalnatými útvary. Zvlášť za pěkného světla je to skutečně krásné. Po vylodění jsem jel asi 30 kilometrů na poslední krátký trajekt před kempem. Slunce už zapadlo, ale začla stoupat mlha z moře a byly červánky a pořád to bylo extrémně fotogenické. Neodolal jsem a ve spěchu něco nafotil.

Dnešní stav kilmetrů tak je 3278 a je 11 stupňů. Dnes to byl vysloveně cestovní den: 330 kilometrů a 5 trajektů dohromady trvajících 3 hodiny. Výrazně jsem se tak ale posunul k Lofotům, jsem ca 450 km od Narviku (přes Bodo). Je půl jedenácté, jdu spát, pošlu to na net zítra.

Přesun na sever

Čtvrtek 4.9.

Budíka jsem měl sice před sedmou, abych dnes najel větší vzdálenost, ale nechtělo se mi vstávat, měl jsem živé sny a po nich jsem vždy rozlámaný. Vyjel jsem lehce po osmé. Nejdříve jsem asi půl hodiny fotil Trollveggen z lepšího místa a za lepšího světla, snad to potvrdí i výsledky.

Posléze jsem vyrazil směrem k atlantské scénické silnici poblíž Kristiansundu. Až na cestě jsem si vzpomněl, že podle průvodce je poblíž Trollstiggen dopravní značka - pozor na trolly na silnici - žel ji nemám vyfocenou. V půl dvanácté jsem dojel do městečka Bud, kde scénická silnice začíná. Byl tam německý bunkr za druhé světové a dnes z něho udělali muzeum s rekonstruovanými prostory a venku je vidět velké dělo, radar, protiletadlový kanon. Základna se jmenovala Ergan.

Dál po cestě jsou na jedné straně přímořské vesničky s klasickými mořskými zákoutími s loďkou, majákem, chaluhami atd. a na druhé straně silnice vřesoviště, borůvčí, šípky - kvetoucí i plodící. Vonělo to tam hodně po moři.

Nespěchal jsem, fotil, dával si odpočinkjové pauzy, jedl, telefonoval atd, takže jsem na konec asi 50ti? kilometrové silnice dojel po čtyřech hodinách v půl páté. Ke konci silnice je hezký most do zatáčky, na který se najíždí také zatáčkou, takže celý vypadá hodně esíčkovitě, je to jeden z ikonických norských mostů. Nedaleko od něj jsem potkal nějaké Čechy, rodina, byli tu na týden si zarybařit a v sobotu jedou trajektem z jihu Švédska domů. To mají slušný kus cesty před sebou, jih Švédska je přes 1200 km přímou cestou.

Po čtvrté jsem vyrazil nejkratší cestou do Trondheimu, kam bych rád dojel, abych měl dobře načato na pobřežní silnici 17 na sever, která je legendární ale pomalá. Do Trondheimu to bylo asi 220 km a přes tři hodiny jízdy. Na začátku bylo ještě cestou pár hezkých mostů, které jsem si vyfotil, potom jeden trajekt, který mi jel akorát, a potom jsem už nefotil další dvě hodiny nic. Byl to delší trajekt, plul půl hodiny.

Do Trondheimu jsem dorazil po osmé a rovnou jel dál, nechtěl jsem se motat kolem města. Sledoval jsem krásnou ceduli: Narvik 900 kilometrů. Narvik je město u Lofot, tam bych rád byl tak za tři dny. Uvidíme. Nakonec spím ve vesničce Vikhammer v drahém nehezkém kempu plném lidí, v půl jedenácté venku pořád mluví nebo tu zurčí voda z obytného auta a nebo letí letadlo nad hlavou. Snad budou další kempy opět klidné a lepší. Ptal jlsem se i na cenu motelu (součástí kempu) a noc necelých 600 Nok. Uf. Aspoň jsem se slušně najedl v nedaleké restauraci kebabu (ovšem bez zelí - nechápu).

Pátek 5.9.

Před šestou mne vzbudilo krákání vran a koukal jsem, že někteří lidé už odjížděli. V půl osmé dvakrát silně zatroubil vlak, to muselo vzbudit úplně každého, mi přijde.

Na dnešek jsem měl plán se posunout o aspoň 200-300 kilometrů na sever k a po silnici č. 17, slavné scénické silnici. Ráno bylo krásně, skoro jasno. Kemp byl sice drahý, ale měl tam dobré sprchy, vše bylo pěkně zařízené a čisté. Odjel jsem v devět hodin, stany kolem mne byly ještě spící, stejně tak karavany kolem. Až ráno jsem si všiml, že kousek za kempem už je moře a samozřejmě je také blízko Trondheimu, to jsou asi důvody té ceny.

Širší okolí Trondheimu je hodně zemědělské, je hustě osídlené, s relativně silěnjším provozem a dokonce normální obilná pole, akorát posečené zlaté lány. Ty jsem jižněji moc nevídal. Jel jsem po silnici E6, hlavním tahu na sever až za Steinkjer. Často na tomto hlavním tahu byla devadesátka = zvýšená povolená rychlost, základní rychlost na okreskách je tu osmdesát. Zajímavé, že tady ti, kdo honí ostatní řidiče, jsou často kamiony - úplně naopak než u nás.

V půl dvanácté jsem dojel do Bola Bua, místě, kde jsou 6000 let staré rytiny do skal a hezká příroda. Prošel jsem se asi na hodinu tamějším okruhem, mělo to takový ráz české horské přírody, jehličnatý les, borůvčí, cesty mezi kořeny atd. A krásné počasí, velmi relaxující procházka. Místo slouží i jako kemp bez obsluhy za 50 Nok do kasičky.

Kolem jedné jsem vyrazil dál a měl už hlad. Jel jsem směrem na město Grong, kde jsem očekával, že bude nějaké jídlo a benzínka k tankování. Před Grongem jsem ale narazil na vodopád Formofossen a půl hodiny jej fotil. Moc hezký vodopád s pěknými tvary skal. V Grongu jsem se posléze najedl. Po natankování mi auto ukazovalo dojezd 930 km (normálně mám tak 700). V Grongu je vodopádů více, ale byly už asi tři hodiny a nechtělo se i zdržovat, vodopády mi vždy zaberou dost času a už jsem jich fotil hodně.

Vyrazil jsem tedy k silnici 17 a po páté hodině přijel k prvnímu trajektu. Tato silnice je známá tím, že je relativně pomalá - ve srovnání s vnitrozemní hlavní silnicí E6 - právě díky trajektům. Trajekt odplouval až v šest hodin, dvacet minut ještě trvala plavba. Počí se od Grongu zkazilo, už i pršelo a nad mořem byly fotogenické ocelové mraky. Ale teplo, 15 stupňů.

Ubytoval jsem se v kempu Skogmo nedaleko Bronnoysundu, výrazně jsem se tak posunul na sever, již jsem na 65 rovnoběžce. Po příjezdu jsem byl už unavený a neměl sílu odporovat staříkovi, který mne přechytračil a neodmítl jsem cenu 200 Nok (o 10 km dál je další kemp). Trochu se za to na sebe zlobím, ale jsem rád, že jsem už v teple a sedím a teď i najedený.

Ve čtvrtek jsem měl stav tachometru 2546 a dnes 2945 jen Norskem, za oba dny jsem tak ujel přes 800 kilometrů. Už jsem z toho řízení trochu unavený, asi si dám třeba na Lofotech den pauzu, vyspat se pořádně a oddychnout.

Geiranger a Trollstiggen

Středa 3.9.

Vstal jsem před sedmou na budíčka. Dnes bych se rád trochu posunul dále. Je jedenáct stupňů, oblačno, ne zataženo, postupně se bude přes den vyčasovat. Ranní čaj jsem pil v půl osmé, kdy zrovna slunce vykouklo nad horami a osvětlovalo údolí. V osm je vyjel.

Ráno bylo krásně nasvícené jezero Strynsvatnet, neodolal jsem. Rozhodl jsem se, že znovu projedu horskou silnici ke Strynu jako předevčírejm, kdy ale bylo hnusné počasí a jel jsem ji večer. Teď to bylo hodně jiné, velká část mne nudila, ale domečky a krásně zbarvené jezero bylo nádherné. Třicet kilometrů dlouhá horská cesta Strynefjellet mi i s focením trvala hodinu a půl.

V půl dvanácté jsem dojel na vrchol hory Dalshybba, kam je mýtné 100 Nok a doporučil mi ji ten Slovák včera. Je vysoká ca 1500 metrů a přímo kouká shora na fjord Geiranger. Pohled to bylo pěkný, jestli stál za to mýto těžko říct. Na fotce je fjord modrá skvrna a i přes velkou vzdálenost je vidět výletni loď ve fjordu.

 

Geirangerský fjord je jeden z nejslavnějších, nejvíce navštěvovaných a prý nejzezčích v Norsku. Už jsem jej jednou viděl při minulé návště Norska před šesti lety. Je to hezký fjord, má ovšem zásadní nedostatek: extrémní nadbytek turistů, když připluje výletní loď. A ta tam teď kotvila. Město bylo plné turistů, všude, na silnicích, kam se normálně nevejdou vedle sebe skoro dvě auta, byly autobusy i pěšky.. Bylo to nechutné, loď větší než fjord. Trasy těch lodí bývají pěkné a zajímavé, ale vadila by mi ta masovost, to ohromné množství lidí, kam se na to hrabe zájezd autobusem.

 

 

Geiranger jsem si ryhle vyfotil a jel pryč. Pokračoval jsem dál po stejné silnici směrem na Trollstingen: cestra trolů. Musel jsem ovšem překonat trajekt na Linge. Ten mi doslova ujel před nosem a musel jsem čekat na další celou hodinu. To naštvalo. Napadlo mne, že to musí být dost otravné pracovat na trajektu a takto pendlovat tam a zpět každý den. Nakonec jsem se dočkal a po hledání vhodných mincí, kdy mi vybírač mýtného neustále říkal "not norwegian", "not norwegian", jsem to vzdal a zaplatil hotově. Načež mi vrátil mince: "More coins to confuse you.". :-)

// Na jedné vyhlídce Geirangeru jsem viděl skupinu Čechů, při mém odjezdu si všimli mé mpzky a zdravili. Potkal jsem je i při čekání na trajekt a doufal, že se mnou nebudou chtít komunikovat. Byla to totiž skupinka snad fandů Kabátů, padesátníci s delšími podivnými vlasy v podivných džínových oblečcích, vypadali spíš na motorkáře nebo rockery.

Silnice směrem na Trollstigen se mi moc líbila, holá podzimně barevná krajina, výrazné kopce šílených tvarů, hodně skal, špičaté, homolovité, ...  a rovná silnice jako v Americe. Navíc touto dobou zrají borůvky, je jich tu všude v horách plno, a krajina voníá borůvčím a lesem, úžasně svěží vzduch. Trollstigen není v podstatě nic zvláštního, pár serpentin do údolí, takových je tu spousta. Je to ale hezky podané, je tam udělaná vyhlídka vykukující nad sráz do údolí a okolní krajina je moc hezká.

 

Poslední, co jsem dnes určitě chtěl sihnout, je skála Trollvegen, hřeben hor 1800 metrů vysoký, který obsahuje i nejvyšší skalní stěnu v Evropě, Trollvegen s výškou 1200 metrů. Je to známá výzva pro horolezce, mnoho jich to leze ve dvou dnech, jak je to vysoké. Rozhodl jsem se kempovat pod Trollvegen, abych jej viděl v lepším světle zítra ráno a ne proti slunci. Také jsem trochu utahaný. Je těžko k uvěření, že člověk kouká prakticky na dva kilometry převýšení naráz (hned vedle je fjord u Andalsnes). Stejně tak na fotce to není moc zřetelné:

 

Recepční u kempu byla zvláštní, paní středního věku, má trochu vyšší ceny, jako jediná chtěla vyplnit SPZ auta (to zatím nikdo nechtěl) a při mé zmínce, že tu je trochu draho v restauracích protestovala, že není, jen alkohol a cigarety. Když jsem řekl, že i v Němcku nebo Rakousko je levněji, tak ať prý jedu tam. Holt je asi nepoznamenaná statistikami, že Norsko je jedna z nejdražších zemí na světě. Pro porovnání: běžná cena za kemp tu je 150 Nok (ca 500 českých korun), zde jsem platil 185 Nok, ve Strynu jsem platil 120 a za druhou noc jen 100. A prý, že tu není draho...

K večeři jsem šel na čínu. Mají velké menu a polední menu, jako u nás. Polední menu za 99 Nok ale jen do 17 hodin, velké menu kolem 150-200 Nok. V Ovre Ardalu mi dali i večer polední menu, tady remcali. Nakonec jsem usmlouval, že mi dali menší porci z normálního menu za 70% ceny. To velké je skutečně hodně velké, jako u nás.

Stav tachometru je 2131 Km a u fjordů je stále tepl, kolem 15 stupňů.

Obecně pro cestování je dobré shánět jídlo u benzínek Esso. Jednak tam mají dobrý gril nabízející i 380 gramové burgery, vedle toho hotové sendviče, balené ovoce na cestu, sledké pečivo k snídani (něco jako bochánky) atd. Zásadní výhoda je, že Esso je tu všude a mají pořád otevřeno.

Briksdalsbreen

Úterý 2.9.

Přes noc pršelo, pár kapek se dostalo dovnitř nebo se kondenzovalo. Vstávám až v osm, venku je stále oblačno, jsem lenivý. Na focení nevysoko by ty mraky nemusely vadit, jsou dramatické, ale v horách je to potíž.

Zajímavě zde probhělo placení kempu. Recepce je zavřená neustále, jsou tam uvedená tři telefonní čísla a odkaz, že recepční bydlí v bílém domku naproti kempu. Včera večer jsem tam šel zvonit do toho domku - bílý je tu skoro každý, ale trefil jsem se správně -, stálo tam auto u domu, ale v domě byla tma a nikdo neotevíral. Volal jsem potom na jedno číslo. Nic. Potom na druhé číslo - zvedl to mladý chlapík, že se poradí s manželkou a mám zavolat zítra ráno, abych zaplatil. Ať si najdu místo, kde se mi zlíbí.  Ráno jsem tam zavolal, zvedla to manželka. Dorazila hned do kempu do recepce, zaplatil jsem. Vysvětlovala, že doma byly jen děti a nechtěly otevírat nikomu cizímu ani zvedat "kempové" telefony. Ona nikoho nečekala, tak šla cvičit večer s kapelou. Ptal jsem se jí na tu spoustu podivných chatek - v podstatě natrvalo zaparkovaných karavanů, ke kterým jsou přistavěné přístavky s ploty atd. Říkala, že sem jezdí lidé na víkendy a nebo na léto z fjordů, protože tu méně prší a je mírnější klima. Že ještě hodně dalších bylo mělo zájem, ale už není prostor.

Protože počasí nebylo tak katastrofální, zkrátka oblačno-zataženo, zauvažoval jsem o nějakém vyhlídkovém letu vrtulníkem kolem hor a ledovců. Mohlo by to být fajn. Krátké lety nebývájí extra drahé. Šel jsem se zeptat do turistických informací, moc mi neporadili. Zavolal jsem jedné firmě, na kterou mám letáček, řekli, že minimální cena za let je 3000 Nok pro 1-4 pasažéry. Už ve dvou-třech by se to dalo uplatit, ale v přepočtu 1tisíc českých korun se mi dát fakt nechtělo. Navíc jak je mimo sezónu, není moc relné mne zkombinovat s někým dalším.

Váhal jsem, co dnes dělat. Uvažoval jsem projet se k ledovcům za Loenem a Oldenem, a potom odpoledne jet na sever na Geiranger a dál. Vyjel jsem ovšem asi v půl jedenácté. Kousek za Strynem při focení mne zastavil nějaký Slovák a začal si se mnou povídat - viděl mou MPZ. Říkal, že tady v masokombinátu pracuje 300 Slováků, 30 Čechů a pár Norů, už je tu šest let. Dal mi pár tipů, kam zajet, hodně doporučoval kopec nad Geirangerem: Dalsnibba. Z těch ledovců doporučoval spíše Brikdsdalsbreen, který je hodně turistický oblíbený a známý. Na fotce fjord u Loenu:

K Briksdalsbreenu jsem dojel až zhruba ve dvanáct, je to asi hodina cesty ze Strynu. Strávil jsem tam nakonec pět hodin. Po chvile váhání vzal těžký stativ, protože tam je moc hezká ledovcová řeka s peřejemi a kolem podzimní barevná krajina. Samotný ledovec poslední roky výrazně rychle taje. Před pěti-deseti lety byl o hodně větší než teď, natož před sto lety, kdy byl o stovky metrů delší. Je krásně modrý.  Na fotce jezero před Briksdalem:

K samotnému ledovci se nemá chodit - je tam zábralí a varování, ale doslova zákaz ne. Viděl jsem tam pár lidí, tak jsem tam zašel, držel se ale stále na skále. Byla to dobrá volba, až zblíbzka je totiž vidět krásná obrovská ledovcová jeskyně, ze které vytéká ta ledovcová řeka. Je to hezké místo. Na fotkách ledovcová řeka s peřejemi a na pozadí Briksdalsbreen, na další fotce jeho ledovcová jeskyně:

Kolem třetí hodiny mi došlo, že bych se musel už velmi hodnit, abych ještě někam relevantně dojel, proto zůstanu na noc opět ve Strynu, je to příjemný a navíc levnější kemp, odpoledne si oddechnu a pořádně najím a zítra ráno vyrazím na sever.

Večer jsem zaplatil za kemp, opět pokecal s recepční (a asi šéfkou kempu). Zabrousili jsme k tématu alkoholu. Říkala, že tady není moc zvykem pít alkohol, například se téměř vůbec nepije v týdnu, jen v pátek a nebo o víkendu. Také není zvykem se moc sdružovat. Teprve před pár lety prý dostalo toto město licenci prodávat pivo a víno v běžných potravinách. Dříve to nebylo možné. Také tu neznají naše hospody, kde je běžné, že se jak pije tak jí a není problém tam vzít děti. Zde mají buď restaurace, kde se moc nepije, leda k jídlu trochu, a nebo "pub", kde se popíjí, ale děti se tam nevodí.

Dnes jsem toho moc nenajel, stav tachometru je 1898 po Norsku, je 13 stupňů. Zítra vyrážím směr Geiranger, optimálně až ke Kristiansundu. Je načase se přesunout za polární kruh. :-)

Horské chaty a silnice 258

Pondělí 1.9.



Budíka jsem měl na šestou hodinu ráno, abych se podíval, jaké je počasí a rozhodl se podle toho s Galdhopiggenem. Bylo zataženo. Přispal jsem si do sedmi, stále zataženo. Podíval jsem se i na webkamery s aktuálním záběrem vrcholu Galdhopiggenu (je tam horská chata) a Juvashytty - mlha.

Vstal jsem v půl osmé, 9 stupňů. Podle původního plánu mám lehký předstih, proto jsem dnes zvolil lehčí tempo. Víc času pak nechám třeba na Lofoty nebo zase na dny, kdy bude hezčí počasí.

Nejdříve jsem si udělal výlet ke Spitterstulen, základním kempu pod Galdhopiggenem. Jednak, abych se přesvědčil o špatností počasí - vskutku špatné, také jen tak se podívat a vyfotit si. I v době, kdy jsem tam přijel, někteří lidé vyráželi nahoru, ale zhruba od 2000 metrů jsou všude mraky. Cesta k chatě je klasická drncavá štěrková, kde se jezdí kolem čtyřicítky a krávy blokují most. U chaty bylo 8 stupňů, ale připadala mi tam strašná zima, pofukovalo. Bylo tam docela dost lidí na prvního září.

 

Poté jsem jel na Juvashyttu, která sama by neměla být v mlze a je to místo s nevyšší asfaltovou silnicí v Norsku: 1850 metrů. Silnice byla zcela suchá, mlha až výš. Přijel jsem tam v jedenáct, čtyři stupně nad nulou, ale nebyla mi pocitově taková zima jako ve Spiterstulen. Také na rozdíl od předešlé chaty, zde bylo mrtvo. Letní lyžování zavřené, chata pro pěší turisty zcela na konci sezony. Ale měli otevřeno. Strávil jsem tam dvě hodiny focením okolí, ledovce, pustiny, kde rostly jen ty nejjednodušší mechy a lišejníky a hor v dáli. Zaujal mne také pár malých ptáčků, kteří hopsali po ledovci. 

Obecně v Norsku je hodně Němců a tady potkávám častěji i Francouze a Rusy ve svých autech a samozřejmě půjčená auta. Hranice linie stromů je zhruba v tisíci metrech nad mořem, je to velmi zřetelné, jak ji často překračuji. Je tu hodně čerených jeřabin, podobně jako u nás na horách spolu s břízami. Ceny benzínu se pohybují kolem 15-16 nok za litr, v levnějších oblastech je i pod 15, ale viděl jsem i přes 16. Vše přes 15.5 je drahé.

Na oběd jsem jel zpět do Lomu, dal jsem si po druhé hodině opět kebab, tentokrát nevysypal hranolky. Poměrně mne to nasytilo až do večera. V Lomu jsem se na chvilku zastavil. Je to hezké město, je trochu turistické, jasné horské středisko. Po jídle jsem se byl podívat na lomský kostel, je to také ten původní starý jako již dříve (na první pohled vypadají skoro stejně). Moc hezký, vyfotil jsem si vnitřek bez blesku a dostal informace dokonce v češtině. Byl to větší neohebnýnpapír a bohužel jsem jej někde ztratil nebo zapomněl. To mne mrzí. V Lomu bylo 16 stupňů. Za Lomem je Nisegarden (?), opičí dráha, které je ochutnávka právě na silnici na Juvashyttu, kde jsem si to vyzkoušel, pěkné.

Z Lomu jsem jel do Strynu, kde část cesty jsem vzal po scénické původní horské silnici 258 Gamle Strynefjellsveg. Asi v půlce začlo pršet, trochu mi to počasí nahlodává psychiku, sluníčko by bylo lepší. Po cestě tam jsou pěkné výhledy, ještě lepší by byly na slunce / oblačna. Je fajn, jak se vřes a další kytky zabarvují na podzim.

Na konci scénické silnice je hezký vodopád Oefstbrafossen, velmi dramatický v několika kaskádách, člověk se k němu může přilíbiž na pár metrů daleko ze strany, špatně se fotí, ale moc se mi líbil.

Na noc jsem dojel do Strynu. Spím opět v kempu. Kemp je téměř zaplněný trvalými obytnými přívěsy s přístavbou a plotem, kde nikdo teď není. Jsem tu téměř sám. Stav norského tachometru je 1818 km, je 13 stupňů. Pokud se počasí nezlepší, pojedu na sever bez většího zdržování.